Terezie z Avily (1515–1582)
Velmi napomáhá, když se začne s velkodušností a vnitřní svobodou. Hovořím k těm – je jich opravdu hodně – kteří už hezky dávno začali a nikdy nemohou dokončit. Podle mého názoru je to většinou způsobeno tím, že od začátku neobjali kříž velkomyslně. Oni se totiž trápí, když nemohou dále pracovat svým rozumem, zdá se jim, že nic nedělají a nejsou s to se snést. A možná je to právě doba, v níž se jejich vůle zdokonaluje a sílí, aniž si to uvědomují.
Ať se přesvědčí, že Bůh na tyhle věci nehledí: nám se zdá, že jsou to nedostatky, zatímco ve skutečnosti nejsou. Bůh zná naši ubohost a slabost naší přirozenosti mnohem lépe než my sami a ví, že oni nedychtí po ničem jiném, než aby na Něho mysleli a milovali ho. A právě to se mu líbí. Trápení, které si přivodíme, slouží jen k tomu, aby uvádělo duši do zmatku; a ta pak, jestliže předtím nebyla s to pořádně se modlit během jedné hodiny, nebude o nic schopnější během čtyř hodin.
Mnohokrát to závisí na tělesné indispozici. V tomto bodě jsem mnoho zkusila a vím, kolik je na tom pravdy, protože jsem to sama důkladně prověřovala a hovořila o tom s duchovními osobami.
Jsme tak ubozí, že někdy chudinka naše duše musí vystát vrtkavost těla, jehož je vězněm. Změny ročních údobí a náladové zvraty tak zaváží, že mnohdy duše nemůže dělat, co chce, a bez vlastní viny trpí vším možným. Horší je, když se tehdy trvá na tom, aby se přemáhala, neboť to pak onen zhoubný stav trvá déle. Je třeba rozvážnosti: vidí-li se, že to závisí na takových příčinách, pak je třeba nepřitěžovat ubohé duši, ale připustit, že jsme nemocní. Bude možná dobré změnit hodinu meditace a třeba i po několik dní. Prostě ať se udělá všechno, aby se lépe přežilo tohle vyhnanství. (...)
Řekla jsem, že je třeba rozvahy, neboť někdy ten stav může způsobit ďábel. Proto není dobře zanechat úplně modlitbu ani příliš netrýznit duši tím, že ji nutíme k něčemu, co nezvládne, když jsme podrobeni velké roztržitosti a rozháranosti. Spíše je třeba uchýlit se k vnějším pracím, jako jsou skutky milosrdenství nebo četba. Někdy nebude mít chuť ani k tomu. A tehdy ať duše z lásky k Bohu slouží tělu, aby pak tím více tělo sloužilo duši. (...) Bohu se dá sloužit tolika způsoby. Jeho jho je sladké a je náramně prospěšné nevléci duši vší silou, jak se říká, nýbrž vést ji krok za krokem a jemně.
(Život 11,15n)
Související
Další texty od Terezie z Avily
Umírám jako dcera církve
Novéna ke sv. Terezii od Ježíše
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Avily