KARMEL

Terezie z Avily (1515–1582)

Jednou jsem dumala nad tím, proč Bůh miluje tolik pokoru, a napadlo mi náhle, bez jakékoliv předešlé úvahy, že tomu tak musí být, protože On je svrchovaná Pravda a že pokora je pravda. A je to velká věc, uvědomujeme-li si, že sami ze sebe nemáme nic dobrého, jen ubohost a nicotu. Čím víc to kdo chápe, tím je milejší svrchované Pravdě, neboť v Ní kráčí. – Kéž nám dá Bůh..., aby v nás nikdy nezesláblo toto sebepoznání! Amen.

Ach, sebepoznání! Rozumějte mi dobře...! Je tak nutné, že i duše, jež Bůh připustí do svého příbytku, je nesmí nikdy zanedbávat, přestože dospěly tak vysoko. Ostatně nemohly by je zanedbávat, i kdyby chtěly, neboť je třeba, jako včely v úlu, právě z pokory vyrábět onen med, bez něhož je všechno ztraceno. Avšak jako včela nepřestává vylétat, aby sála z květů, tak i duše se musí tu a tam povznést k nazírání Boží velikosti a velebnosti, přestože se cvičí v sebepoznání. Mnohem lépe přitom nahlédne vlastní ubohost, než když zůstává sama v sobě, také ji budou méně obtěžovat nečistá zvířátka, jež se dostanou prvních pokojů, kde se ona cvičí v sebepoznání. Nicméně je to velká milost, umět se v něm cvičit, ačkoliv, jak se říká, lze to přehánět nebo také odbývat. Zkrátka věřte mi: budeme pracovat mnohem ctnostněji s Boží pomocí, než když zůstaneme lpět na své ubohosti.

Nevím, zda se vyjadřuji dobře. Znát samy sebe, to je tak důležité, že bych nechtěla, abyste v tom ochably, ani kdybyste již dospěly do nejvyšších nebes, neboť dokud jsme na zemi, není nic tak nutné, jako pokora. Znovu tedy opakuji, že je velmi užitečné – ba svrchovaně užitečné – aby se před letem k jiným příbytkům vstoupilo do těch, jež jsou vyhrazeny sebepoznání, neboť jsou to cesty, po nichž se jde k oněm vyšším. Proč tedy chceme křídla k létání, když můžeme kráčet po rovné a bezpečné půdě. Spíše se všemožně snažme hluboce poznat samy sebe.

Myslím ale, že se nikdy nebudeme dobře znát, jestliže se zároveň nebudeme starat o to, abychom poznaly Boha. Zahledíme-li se na jeho velikost, objevíme vlastní ubohost; uvažujíce o jeho čistotě, uznáme, kolik je v nás špíny; a před jeho pokorou nahlédneme, jak jsme jí vzdáleny.
Proto upřeme zrak na Krista, naše dobro, a na jeho svaté, a tam se naučíme pravé pokoře. Tehdy se naše inteligence stane zkušenější a sebepoznání nás přestane ochromovat a dělat z nás zbabělce.

(Hrad v nitru, 6. a 1. příbytky)

Související

Další texty od Terezie z Avily
Umírám jako dcera církve
Novéna ke sv. Terezii od Ježíše
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Avily