KARMEL

Dnes je tolik lidí, tolik „křesťanů“, kteří do omrzení deklamují o očistě našeho národního kulturního života, o jeho pokřesťanštění. Mluví o „tradici svatováclavské“, ale nevědí o ní nic, myslí při tom jen na nejasnou smířlivost svatého knížete, ačkoli to je bod, který byl našimi předky v životě svatého Václava jistě nejméně připomínán. Jim byl svatý Václav především bojovníkem, bojovníkem silným a nepřemožitelným svou vírou v pomoc Krále nebes…

Nad Evropou, která přes všechny své úžasné chyby přece jen nejlépe uskutečnila Jeho poselství spásy, se sklání Kristus a pláče snad slzami soucitu nad bratry svými, kteří takovým způsobem musejí poznávat, jak úžasně ubozí a bezmocní jsou bez Něho. Bože, chraň nás malosti a shnilého, omezeného sobectví. Každá hodina zkoušky, jako je dnešní, je zároveň chvíle, kdy se dokonává vykoupení světa. Byli bychom zbabělci hodní věčného opovržení, kdybychom se nyní chtěli oddávat svým malicherným osobním starostem, kdybychom se zločinným „Nás se to netýká“ chtěli jít dále za svými požitky…

Srdce pravého učedníka Kristova sice miluje mír, ale nikdy si jej nevykupuje kompromisy s prolhanými pokrytci, nezná kompromisu se satanskou pýchou, která – když jí dochází dech – blábolí zmateně o ohrožené kultuře.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvky ze tří svatováclavských textů otištěných v časopise Dorost: první dva odstavce byly publikovány na prahu 2. světové války v červnu a září 1939; třetí odstavec v září 1945; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Když jsme zlomeni a když nám smysl všeho uniká, musíme povznést srdce, ubohé kousíčky svého srdce k Bohu, který je Láska: a neříkat nic, když nemáme co říci. A když pak zase budeme mít co říci, pak je to Otče náš: a tehdy Bůh rozsvítí všechny ty temnoty kolem nás.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Neztrácej čas myšlenkami na sebe. Nejsem tu snad od toho, abych nad tebou bděl, já? Ať se všechny tyhle malé chvíle promění v lásku (…). Co zbude ze všech myšlenek, které jsi v sobě živila kvůli pozemským věcem? Jaké by bylo tvé bohatství, kdybys je proměnila v touhu po mně?

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, 4. prosince 1939)

Pokud však Bůh zasáhne, aby odstavil naše srdce, aby silou přiklonil k sobě Samému touhu po štěstí a vzájemné lásce, které v nás vzbudil během šťastných let mládí – pak si nemáme stěžovat. Nehněvej se na našeho Pána, touží-li z Tebe udělat víc než „obyčejnou křesťanku“. Vzhledem k tomu, že Tvá činnost má mít velký dosah, musí vyvěrat ze srdce, které trpělo: to je zákon, ve své podstatě sladký… Až se budeš cítit smutná, paralyzovaná, klaň se, prosím, a poddej se. Klaň se tak, že Bohu nabídneš svůj život, který se Ti zdá poničený okolnostmi; jaká pocta může být krásnější než toto láskyplné zřeknutí se toho, čím jsme mohli být!... Poddej se, ztrať se slepě v důvěře v našeho Pána, který tě chce učinit hodnou Sebe. A také se mu to podaří, i kdybys měla zůstat ve tmě až do konce, pokud se ho budeš stále držet za ruku, tím pevněji, čím zklamanější a smutnější budeš.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 22. srpna 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Často slýcháme, že některé téma, jako třeba situace migrantů, je jen okrajové. Někteří katolíci tvrdí, že ve srovnání s „vážnými“ tématy bioetiky je to téma druhořadé. Že takové věci říká politik, kterému jde o jeho úspěšnost, to se dá pochopit, ale ne u křesťana, jehož jediným správným postojem je vcítit se do situace bratra, který riskuje svůj život pro budoucnost svých dětí. Dokážeme uznat, že právě to od nás žádá Ježíš, když říká, že v každém cizinci přijímáme jeho? (…)

Něco podobného naznačuje Starý zákon, když říká: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi“. „S cizincem, který bude s vámi přebývat, musíte jednat jako s jedním z vás. Budeš ho milovat jako sebe samého, neboť i vy jste byli cizinci v egyptské zemi“. Nejedná se tedy o výmysl papeže nebo o nějaký chvilkový výstřelek.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 102–103; 2018)

Bože, všemohoucí Otče,
daruj nám milost, abychom usilovali
o spravedlnost, solidaritu a mír,
aby všem tvým dětem byla zajištěna
svoboda volby, zda migrovat, nebo zůstat.

Dej nám odvahu odsoudit
všechny hrůzy našeho světa,
abychom bojovali proti každé nespravedlnosti,
která poskvrňuje krásu tvého stvoření
a harmonii našeho společného domova.

Upevni nás silou svého Ducha,
abychom mohli projevovat tvou něhu
každému migrantovi, kterého nám postavíš do cesty,
a šířili v srdcích a v každém prostředí
kulturu setkávání a péče.

(modlitba uzavírající letošní poselství papeže Františka ke světovému dni migrantů a uprchlíků, který v tomto roce připadá na neděli 24. září)

Je nezbytné, abyste byl silný a mužný na duchu, abyste dokázal vzdorovat strachu a sklíčenosti. Neboť toto vše se sice často rodí z přirozené indispozice, někdy to však pochází od ďábla, nebo je to způsobeno vnější příčinou. Ať už ale pocházejí strach a sklíčenost odkudkoliv, snažte se je odehnat. Budete-li tomuto smutku věnovat pozornost, zlo, které zarmucuje, se tím nezmenší, ale naopak nabude na síle.
Proto, cítíte-li se zasažen nějakým smutkem, když máte vykonat nějakou svou povinnost ke slávě Boží, nesmí vám to zabránit v tom, abyste šel – jen jděte rád a ochotně a nehleďte na nevoli. A vždy se snažte, jak to jen půjde, abyste se radoval v Pánu a bavil se věcmi nejen oduševnělými, ale také dobrými a svatými, a to i tehdy, když budete přepaden smutkem. A buďte si jist, že vaše duše tím velmi vyzíská, neboť nejsladší Ježíš nám tyto obtíže posílá proto, aby nás pak ještě více obdaroval svými dary.

(Kryšpín z Viterba OFMCap. /1668–1750/, dopis knězi P. J. Smaghimu, 15. ledna 1750)

Přání, na něž se příliš upínáme, nás snadno obírají o část toho, čím bychom měli a mohli být. Přání, která stále překonáváme kvůli přítomnému úkolu, nás naopak obohacují. Kdo nemá přání, je chudý. Vidím teď kolem sebe skoro jen samé lidi, kteří lpějí na svých přáních, a proto neznamenají nic pro své okolí, jsou hluší a neschopní milovat bližního. Myslím si, že i tady musíme žít, jako by nebylo žádných přání ani budoucnosti, a být zcela tím, čím jsme. Existuje naplněný život vzdor mnoha nesplněným přáním; to je zhruba to, co jsem chtěl vlastně říci. (…) Jinak musím na doplnění dodat, že víc než kdy jindy věřím, že jdeme vstříc splnění svých přání, a proto se nesmíme oddávat rezignaci.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 19. března 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Na všechny otázky, které Vám vyvstávají v srdci, je jedna odpověď, a to: pokaždé, když Vás zneklidňuje pomyšlení na nedodržení nějaké lhůty, pozvedněte oči k Bohu, který Vás miluje teď ještě víc než kdy jindy. „Ustaň a viz, že já jsem Bůh.“ V tom okamžiku se ve Vás zrodí mír. Z Vašich obav se vytratí tíže jedu a povedou k tomu, že budete ještě víc žadonit. A rovněž budete moci být vůči Bohu „náročná“, žádat ho, aby svou milostí osvítil srdce těch, kdo se dostávají do Vaší blízkosti. On Vám bude nápomocen v každé chvíli Vašeho života a vlije sladkost do toho, co bude hořké.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Milá sestřičko,

přečetla jsem si Vaše stránky planoucí láskou k Ježíšovi… (…) Mám Vám to říct? Tak tedy: jste posedlá Pánem Bohem, ale posedlá ve smyslu… absolutně, jako jsou zlí lidé posedlí zlým. Chtěla bych být taky posedlá dobrým Ježíšem.

(Marie od Nejsvětějšího Srdce /1860–1940/, nejstarší sestra a zároveň křestní kmotra Terezky; úryvek z dopisu, v němž reaguje na rukopis B, září 1896)