KARMEL

Rozhovor v Duchu, rozlišování a synodalita spočívají především v naslouchání. Synodální cesta, kterou církev podniká, je cestou hlubokého naslouchání. Postoj „otevřeného a zranitelného naslouchání“ je zásadní a velmi potřebný, neboť umožňuje Duchu, aby nás pohnul a přiměl ke změně, aby nás přiměl k volbě a vedl ke konkrétním rozhodnutím. Pokud každý zůstane usazený na svých předchozích pozicích, nedojde ke skutečnému rozhovoru, ke skutečnému naslouchání Duchu. Člověk nenajde nic, co by se mohl naučit nebo si osvojit od druhých, a bude se bát jakéhokoli rozhodnutí, které zahrnuje změnu. Pouze tehdy, když si skutečně nasloucháme, se totiž obohacujeme a prohlubujeme společenství a poslání.

(papež František, úryvek z předmluvy ke knize Rozhovor v Duchu, duben 2024)

Duch svatý je ostrý, řezavý vítr, který může způsobit, že budeme drkotat zuby. Je také spalující oheň, kdyby na někoho sestoupil jako plamenný jazyk, mohl by mu vyhořet mozek. A kdo by se odvážil tvrdit, že má tohoto Ducha? Strany si ho nemohou propachtovat, žene se přes výroky i rozpory. Zastánci tradice mohou být duchaprázdně vysušení; zastánci progrese mohou pochodovat do prázdna. Žádná strana nezachytí nebeskou holubici pro sebe. Ona přichází a odchází. Ona slétá, ale neusedá. (…)
Když Duch sestoupil na Ježíše ve chvíli, kdy se ponížil, aby přijal křest pokání v Jordánu, znamená to, že se nemůžeme holubice zmocnit tím, že po ní sáhneme do vzduchu nad sebou. Duch dosahuje nás, nikoli my jeho. A on se snáší tam, kde nachází prostor, pohotovost, naslouchání, uznání. Čím méně odporu se mu staví do cesty, jako například předem vytvořené názory, hotové systémy, kategorické zásady, uzavřená plánování, tím výrazněji se může projevit, tím jasněji rozlišit…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Cesty k ujasnění)

Sama přece, milá matko, znáte pravý zdroj a základ Vaší blaženosti, totiž kámen úhelný, Ježíše Krista, na němž je třeba stavět Vaši útěchu v této a všech dalších nouzích. On nás nenechá klesnout ani upadnout, neopustí nás a nezklame. Nazýváme jej Spasitelem, neboť je Spasitelem všech bídných hříšníků; všichni, kdo tonou v nouzi a ve smrti, se na něj mohou spolehnout a vzývat jeho jméno.
Praví: „Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ (…) Přikazuje se nám, abychom tuto útěchu přijímali s radostí a s veškerou vděčností. Kdo se však tímto slovem nechce nechat potěšit, prokazuje milému Těšiteli křivdu a hlubokou neúctu…
„Buď dobré mysli. Buď dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ To je hlas Vítěze, pravého hrdiny, který mi daruje a připisuje své vítězství: „Buď dobré mysli!“ Na tomto stojím, tohoto slova a útěchy se držím, toto zastávám zde i cestou na onen svět; Pán mě nezklame. (…)
Svými skutky nemůžeme hřích, smrt a ďábla obehrát. Proto zde místo nás a za nás stojí někdo jiný – Ten, který má trumfy v rukou a nabízí nám své vítězství, nabádá nás, abychom je přijali a nepochybovali o něm. Říká: „Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět“ a jinde: „Já žiji, a proto budete žít i vy a vaši radost vám nikdo nevezme.“

(Martin Luther, dopis matce, Velikonoce 1531)

Radost z Boha není dána naším duševním stavem nebo situací, v níž se nacházíme. Spočívá mnohem hlouběji než pocit štěstí nebo neštěstí, útěchy či neútěchy, potěšení nebo bolesti. Není to něco, co cítíme, ale co uskutečňujeme, pro co se denně rozhodujeme. Je to volba, k níž nás volá Bůh.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Na dnešek připadá výročí mučednické smrti blahoslavené Marie Paschalis Jahnové, brutálně zavražděné vojákem „osvoboditelské“ Rudé armády tři dny po skončení 2. světové války a blahořečené papežem Františkem krátce po začátku ruské agrese na Ukrajině.

Sestra Paschalis vstoupila do Kongregace sester sv. Alžběty v Nise pouhý rok předtím, než Německo spolu se Sovětským Svazem rozpoutalo 2. světovou válku. Dolní Slezsko, kde Paschalis za války pobývala, patřilo po celou válku k relativně bezpečným místům. To se však změnilo na přelomu roku 1944/45, kdy Rudá armáda začala postupovat na západ.

Sestra Paschalis tehdy posílá rodičům pohlednici s tímto textem:

Milí rodiče. Oběma vám posílám co nejsrdečněji vánoční pozdravy a zároveň požehnaný Nový rok. Ano, ano, starý rok přinesl lidstvu mnoho utrpení a zdá se, že nový rok bude ještě horší. I my se nyní musíme připravit na nejhorší. Wroclaw se již musela vyklidit a evakuovat. Nechceme však ztrácet odvahu, všichni jsme v Božích rukou. Nic se neděje bez jeho vůle.

Když Duch svatý sestoupí na člověka, tehdy se lidská duše plní nevýslovnou radostí, neboť Duch svatý rozradostňuje, čeho se dotkne.

(Serafim Sarovský /1754–1833/, rozhovor s Nikolajem Motovilovem)

Andělé čekají u nebeské brány na návrat sté ovce, na svou sestru – na lidstvo. Nanebevstoupení je návratem ztracené ovečky nesené na ramenou Pastýřových a andělé pozdravují radostně Krista, vítěze nad smrtí, který znovu přivádí lidstvo do sboru, který je nyní opět úplný.

(Jean kard. Daniélou SJ /1905–1974/, Chrám jako znamení Boží přítomnosti)

Mnozí z nás byli svým povoláním zprvu zaskočeni. A přesto jsme věděli, že povolání je něco většího než všechny ty překážky a že pokud nás skutečně volá Pán, dá nám všechno, co potřebujeme. Je jen dobře, že pomyslné roucho našeho povolání je nám zatím trochu velké, takže do něj musíme dorůstat, a že některé jeho aspekty jsou pro nás výzvou. Kdyby totiž odpovídalo našim představám nebo naší dosavadní zralosti, hrozilo by, že z něj brzy vyrosteme!

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Moje milá sestřičko Růženko,

dnes před 56 lety jsem byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Byla také neděle, protože dřív byla svěcení na svátek sv. Cyrila a Metoděje, ale za války byla přeložená na neděli. Je to svátek Navštívení, který byl zaveden v Čechách. Je to svátek setkání. Setkání v hloubce – ne jen povrchní – jsou milostí. Za těch dlouhých let jsem se setkal s tolika lidmi, povrchně i v hloubce. Mnohá setkání trvají, i když jen písemně jako s Vámi.
Vždyť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. Příští neděli chci o tom kázat. Církev musí dnes mnoho ztratit. Bude malá, musí začít znovu. Ztratí privilegia ve společnosti. Ale malá bude mnohem silnější, protože bude Církví Kristovou. Tam budou lidé cítit, že Bůh je v ní živoucí. Něco podobného platí i o řádech a kongregacích. (…)

V lásce Vás nesu před Pána!

P. Vladimír

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 2. července 2000)

Člověk musí vždy dělat jen jednu věc, nemůže dělat všechno najednou. Musí to být vždy jedna věc a v ní je třeba chápat všechno ostatní. Chce-li totiž člověk dělat to i ono, všechno naráz, a upouští od své cesty, aby si přivlastnil cestu někoho jiného, která se mu víc zamlouvá, způsobuje to u něho velkou nestálost… Ať člověk přijme dobrou cestu za svou a setrvá na ní už napořád, ale důležité je, aby tuto cestu přijal od Boha. Ať neusiluje dneska o jednu věc a zítra o druhou, a hlavně ať nemá obavy, že kvůli tomu něco zmešká. U Boha člověk nemůže nic promeškat. Bůh nemůže nic promeškat, a proto ani s ním nelze nic promeškat. Přijměte tedy od Boha jednu cestu a „vtahujte“ do ní všechno, co je dobré.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Talks of Instructions 22)