KARMEL

Když máte žhavou touhu nalézt Krista, nepřikládejte význam okamžitým slabostem. Nevšímejte si jich. Mohla by v tom být i pýcha, kdybychom se zlobili, že tyto nedokonalosti v sobě objevujeme. Nyní již víte, kam bych Vás chtěl přivést. Až budete jednou v duchovním životě tak daleko, zakusíte, že není hlubší radosti, než být šťastným u vědomí, že jsme slabí, že nejsme nic, že Bůh je vše.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 7. prosince 1933)

Pane, ty víš, co je lepší; staň se to či ono tak, jak ty budeš chtít. Dej, co chceš, kolik chceš a kdy chceš. Nalož se mnou, jak rozumíš, jak se ti více líbí a jak to bude k tvé větší chvále. Postav mě, kam chceš a počínej si se mnou ve všem podle své vůle. Jsem v tvé ruce, toč mnou a obracej si mě kolem dokola. Jsem přece jen tvůj sluha, vždy hotov ke všemu; neboť netoužím žít pro sebe, ale pro tebe; kéž i důstojně a dokonale!

(Tomáš Kempenský, /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 15.2)

Po celá léta jsem den co den přijímal Kristovo Tělo a jeho Krev. Spoléhám se na tuto dlouhou řadu svatých přijímání, vím, že mě přiblížila k Bohu. Všechna předchozí přijímání byla přípravou na to dnešní. A novou sílu, které se mi dostane dnes, využiji k tomu, abych Boha lépe miloval a více k němu přilnul svou vírou. Milost pomůže vytrvat každému, kdo má odvahu na ni vsadit. Dnešní díkůčinění se zítra promění v život a ve spojení s Bohem.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu Žít, žít)

Ptáte se mě na podmínky, za jakých můžete jít ke svatému přijímání. Je jen jedna: víra, že když přijmete Ježíše, dotknete se ho, jako ta hříšnice u svatého Lukáše, které řekl, že jí bude mnoho hříchů odpuštěno, protože mnoho milovala. Máme k němu jít jako žebrák a prosit ho o světlo, pokoj srdce, spásu světa a samozřejmě těch, které máme rádi. Ale máme za ním jít především jako dítě a vědět, že jeho láska předčí vše, co si zde na zemi dovedeme představit.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Pokud jde o Eucharistii, snad Vám pomůže, budete-li říkat toto (může to být i ve chvílích, kdy při modlitbě pociťujete vyprahlost): „Pane Bože, přijmu tě, ne však pro sebe, já tu nejsem nic, ale pro všechny, kdo po tobě ve světe prahnou, aniž o tom třeba vědí.“ A pak si stoupneme stranou a pomodlíme se Otče náš, aby Bůh vzbudil u jiných lásku k sobě a způsobil to, co my způsobit nedokážeme. Neboť v té chvíli by Vám Ježíš mohl říci: „Mohl bych tvou duši zaplavit paprskem své lásky. Dovolíš mi však, abych ten paprsek seslal jiným, kteří bloudí ve světě?“ A tohle možná způsobí, že budete toužit i po takovém svatém přijímání, při němž pociťujeme největší vyprahlost.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Včera se mi během hrubé mše dostalo velké útěchy. Sbor mnohokrát opakoval zpěv: „Kdo jí z tohoto chleba, bude žít na věky.“ Ano, je třeba mít pevnou naději a jistotu, že budeme žít věčně. Řekněte, k čemu by byl našemu Pánu věčný život, kdyby se o něj nedělil se svými nepatrnými, ubohými, chudými tvory!

(sv. František Saleský, dopis baronce de Chantal, 2. července 1607)

Roste ve mně vědomí, že i důvěra v Boha je Jeho dar, nikoli můj vnitřní skutek! Dosud se mi asi zdálo, že důvěra je „moje“, že byla mým vlastním úkonem odevzdání. Nyní, když tolik chci, ji nemám a najednou chápu, že i to byl a že to je Boží dar! Je tedy třeba v pokoře čekat na dar důvěry a navzdory všemu vydržet! Snadná víra, modlitba, důvěra, to vše jsou nezasloužené dary.

(Wanda Półtawská /* 1921/, deníkový zápis z 13. 2. 1965)

Duchovní dětství dává v prvé řadě svobodný průchod synovskému či dceřinému instinktu milosti posvěcující; takové dítě, které nalezlo své místo v Nejsvětější Trojici, už nesnese, aby bylo odloučeno od svého Otce, Pána Boha. Když vyvstane nějaká potíž, když mu je svěřen nějaký závažnější úkol, instinktivně půjde „do náručí Pána Boha, jako malé dítě, a ukryje si tvář do jeho vlasů“. Jeho vnitřní modlitba spočívá v tom, že na Pána Boha hledí zblízka, že se snaží lépe ho poznávat v jeho skutcích a slovech, o nichž nás zpravují knihy Písma svatého.

(bl. Maria-Eugène od Dítěte Ježíše, OCD /1894–1967/, Tvá láska rostla se mnou)

Zvolte si sochu Matky Boží nebo její obraz, který se vám líbí, a často před ním pobývejte. Jen Bůh sám ví, jakou proměnou přitom projde vaše duše. Vy však jednoho dne pochopíte, že křesťanský život se může stát podivuhodnou silou. Zbožnost, která dokáže přetvořit životy lidí, není ovšem nějaká neduživá zbožnost nedělního rána, případně sobotní zbožnost s nedělní platností – k Bohu je zapotřebí směřovat celým svým životem.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Předzpěv k Andělskému pozdravení)

Na mých rukou, když přišel na svět, učinil Ježíš první obětování sebe sama Otci a nyní mě posílá, abych přijala to tvé. Přináším ti škapulíř jako záruku mého požehnání a mé lásky a zároveň jako znamení tajemství, které se v tobě uskuteční. Má dcero, přicházím, abych dokončila tvé oblečení do Ježíše Krista, abys ty kráčela v Něm, jenž je královskou cestou, cestou světla; abys v Něm byla zakořeněna v hloubi propasti s Otcem a Duchem lásky; abys byla vystavěna na Něm, tvé skále, tvé pevnosti; abys byla upevněna ve víře a věřila především v nesmírnou lásku, která se z ohniště Nejsvětější Trojice přelévá na dno tvé duše. Má dcero, tato všemohoucí láska v tobě vykoná velké věci. Věř mým slovům. Jsou to slova matky, která se chvěje radostí, když vidí, s jakou zvláštní něžností jsi milována… Ach, zůstaň v hlubině své duše! Pohleď na Něj, jak přichází k tobě se svými dary, jakoby oblečen nesmírností své lásky. Je to Snoubenec… Ztiš se!... Ztiš se!... Ztiš se!...

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, text na lístku přiloženém ke škapulíři, který darovala své spolusestře při výročí její řeholní profese)