KARMEL

Má milá sestřičko,
(…) pohleďte, v roce 1918 jsme v rodině uskutečnili intronizaci Nejsvětějšího Srdce Páně. Po smrti císaře před rokem jsme s dětmi prosili Nejsvětější Srdce Ježíšovo, aby bylo ještě více, je-li to možné, hlavou rodiny! Vy znáte cesty, po kterých nás naše „Hlava rodiny“ vedla! Dobrá! Víte, co mi řekl císař několik týdnů před svou smrtí, když mluvil o rčení o „dlouhém a šťastném“ panování? „Dlouhé nebylo, ale šťastné, to ano!“

„Ale šťastné“ – to jsou jeho vlastní slova o létech 1916–22; létech, která mu, lidsky řečeno, přinesla jen neštěstí, pronásledování, pády, nejhanebnější pomluvy, a v prvních letech především nadlidskou práci bez jakéhokoli výsledku. Z Vídně na Madeiru, ale šťastný, protože taková byla vůle Boží. Nevím, jestli by to mohli říci ti, kteří v těchto letech byli šťastní v očích světa. Jistěže Kříž Páně tížil někdy jeho ramena velmi těžce, ale jeho vnitřní klid to nenarušilo. Laskavá „Hlava rodiny“ na to dohlížela.

Blahoslavený Karle Habsburský, císaři rakouský, králi český a uherský, oroduj za nás!

(císařovna Zita Habsburská /1892–1989/, dopis řeholní sestře Hilarii, 20. března 1923, v situaci, kdy je rok vdovou s osmi dětmi; bl. císař Karel zemřel v exilu na Madeiře přesně před sto lety – 1. dubna 1922)