KARMEL

Jak jsi dobrý, Bože, jenž jsi stále týž… Jsi stále tím, jenž nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot. Nečiníš dál denně totéž? Nevoláš hlasem své církve, že se k tobě máme vrátit, konat pokání a být spaseni? Být nejen zbaveni od zlého, ale také se stát dědici veškeré slávy a štěstí, ať jsou naše nepravosti jakékoli a naše nevěra jakkoli dlouhá? Není tak velikého hříšníka, tak zarytého zločince, abys mu hlasitě nenabídl ráj, jako jsi jej daroval dobrému lotrovi za cenu jednoho okamžiku dobré vůle.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, Qui peut résister à Dieu)

Prožíváme chvíle, kdy bychom my, děti církve, měli žít jako velcí světci: vždyť na nás leží odpovědnost za spásu současného světa.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Mé obavy toho rána byly jen neurčité, i když pocit vnitřní nepřipravenosti byl velmi reálný. Brzy však nabyly zcela konkrétní podoby. Krátce po příchodu Rudé armády začalo zatýkání, konfiskace majetku, nekonečné výslechy, hrozby a výhružky. Komunisté se snažili zmocnit každého, kdo podle nich mohl ohrozit je samotné nebo nový režim.

„Rudá armáda je tu. Město je obsazené. Sověti jsou zde.“ To byla zpráva, která se 17. října 1939 v panice šířila po celé polské vesničce Albertin. Právě jsem dosloužil mši svatou a snídal, když onoho památného rána přispěchali vyděšení farníci, aby mi to řekli.

Milý bratře!
Na prahu posvátné předvelikonoční doby vám zase jednou posílám srdečné bratrské pozdravení. Válka stahuje svůj osudný kruh kolem nás stále úžeji, proto se stále úžeji musíme sklánět pod ochranné všemohoucí ruce Otcovy a očekávat veškeré dobro pouze od něho. … Nikdy jsem tolik nevnímal krásu tohoto života, drsnou krásu spočívající v tom, že skrze vnější temnotu zahlíží člověk do pravého světa Ducha plného světla, do skutečného světa Božího, a může proto klidně kráčet dál až k Pánově hoře… Modleme se za sebe navzájem, aby nás všechny tyto zkoušky obohatily o pravá duchovní dobra.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 28. ledna 1945)

Je možné, aby člověk začal milovat své nepřátele (Lk 6,27)? Kdyby to záviselo jen na nás, bylo by to nemožné. Pamatujme však, že když Pán o něco žádá, chce to dát. Nikdy nás Pán nežádá o něco, co by vám nedal už dříve. Když mi říká, abych miloval své nepřátele, chce mi k tomu dát schopnost. Bez této schopnosti bychom toho nebyli schopni, ale on vám říká: „Milujte svého nepřítele“ a dává vám schopnost milovat. Svatý Augustin se modlil takto, poslechněte si, jaká je to krásná modlitba: Pane, „dej mi, co žádáš, a žádej, co chceš“ (Vyznání, X, 29.40), „dej mi, co žádáš, a žádej, co chceš“, ale to proto, že jsi mi to dal jako první. Co bychom měli žádat? Co nám Bůh rád dává? Sílu milovat, která není věcí, ale je to Duch svatý. Moc milovat je Duch svatý a s Ježíšovým Duchem můžeme na zlo odpovídat dobrem, můžeme milovat ty, kdo nám ubližují. To křesťané dělají. Jak smutné je, když lidé a národy, kteří se hrdě hlásí ke křesťanství, považují druhé za nepřátele a pomýšlejí na vzájemnou válku! Je to velmi smutné!

(z rozjímání papeže Františka při modlitbě Anděl Páně o sedmé neděli v mezidobí)

Když pochopíme, kolika věcí se nám nedostává, a když se místo toho, aby nás to odradilo, staneme žebráky, kteří mají stále větší důvěru v lásku Boží, když úpěnlivě prosíme, aby jeho království přišlo tak, jak chce on, pak je to znamením, že v sobě máme pravdu života a že ta pravda v nás roste.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Chválíme tě, Pane, že jsi nás hledal ve své pokoře.
Chválíme tě, Pane, že jsi nás zachoval ve svém milosrdenství.
Chválíme tě, Pane, že jsi nás poctil svým utrpením a potupením.
Chválíme tě, Pane, že jsi nás občerstvil ve své dobrotě.
Chválíme tě, Pane, že jsi nám dal řád ve své moudrosti.
Chválíme tě, Pane, že jsi nás ochránil svou mocí.
Chválíme tě, Pane, že jsi nás posvětil svou šlechetností.
Chválíme tě, Pane, že jsi nás osvítil ve svém důvěrném přátelství.
Chválíme tě, Pane, že jsi nás vyvýšil ve své lásce.

(Mechtilda z Magdeburku /1207–1282/)

Zdá se mi, že mé srdce tluče stejným rytmem jako srdce Ježíšovo. Dovedeš si asi představit, kolik útěchy vzchází srdci z jistoty, že v něm přebývá Ježíš… Je také pravda, že Ježíš se velmi často skrývá, ale co na tom záleží, já se budu s jeho pomocí vždy snažit, abych mu byl nablízku. Musím se vždy ujistit, že jsou to žerty z lásky a že mne Ježíš neopustil. Jak bych si přál mít u sebe někoho, kdo by v těchto okamžicích pomohl zklidňovat úzkosti a oheň mého srdce.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence I/197–198)

Kristus ve Vás a v lidech okolo nás žijících je jeden a týž Kristus, který se chce vyvíjet, růst, víc a více se uskutečňovat, přiblížit se v nás k té podobě, v níž on sám žil. Odevzdávejte mu tedy stále více svou duši; dávejte mu i ostatní duše, aby se v nich rozšířil a vzrostl Boží život. Boží život se přelévá do ostatních duší, je-li naše duše Bohem naplněna.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 13. června 1935)