KARMEL

Drahý příteli,

smrt je příliš běžná věc, než aby se o ní dalo hovořit jako o novince. Náš život není ničím jiným než půjčkou, z níž máme během doby zapůjčení vytěžit co největší zisk. Dobrý odchod ze světa si žádá pouze krátký zármutek, vždyť je přístavem chránícím před bouřemi, vstupem do věčné blaženosti. Nesmírný zármutek nad mrtvým je buď plodem sebelásky nebo ukvapeného soudu.

Jistě víte, že království nebeské je Pánem přislíbeno a darováno pouze chudým, protože dokud se milují věci časné, ztrácí se plody lásky.
Oblečený nemůže zápasit s nahým, protože rychleji bude sražen k zemi ten, kterého je možné za něco chytit.
Proto jste odložila královská roucha, totiž časné bohatství, abyste nebyla přemožena protivníkem a mohla vejít strmou cestou a úzkou branou do nebeského království.

(sv. Klára /1194–1253/, list adresovaný roku 1234 sv. Anežce České /1211–1282/)

Rád bych se vrátil k základní myšlence. Zdravá, jasná mystika, plná síly: náležet Kristu a plnit jeho vůli, jak se nám projevuje v denních povinnostech. Z těchto každodenních povinností se pak stane to nejvznešenější v našem životě. Při denních povinnostech vyslovujte stále svůj souhlas.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis z 17. června 1932)

Až do konce s sebou budeme vláčet to neuspořádané a nedokončené: podstatné je nalézt střed sjednocení, Boha, a během života Mu věrně přenechávat vládu ve své osobě – v tom maličkém zlomku bytí, který řídíme a který nám tak málo náleží. Až se jednoho krásného dne, který přijde rychle (neexistuje dlouhý život), Ježíš Kristus ukáže uvnitř nás samých, všechny prvky, které jsme se s takovou námahou snažili obrátit k Němu, se nakonec uskupí samy do svého pravého postavení. V jistém smyslu jen málo záleží na úspěchu našich snah (Bůh může vše napravit jedním mrknutím oka): cenu mají jen snahy…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 22. srpna 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Pros za odpuštění. Tím mě potěšíš. Jestliže pro někoho vyprosíš milost obrácení, já tě za to budu milovat, má milá dcero! Mluv se mnou o tom o půlnoci, láskyplně, toužebně. Své ucho přiložím ke tvým rtům a své srdce k tvému; jenomže ty o tom nebudeš vědět. V duchu víry můžeš ale důvěřovat, že budeš vyslyšena. Jak by mě bolelo, kdyby ses modlila, aniž bys důvěřovala! Pochop, jsem tady, naslouchám ti.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 21. září 1944)

Máte už mnohaletou zkušenost, že tento smrtelný život je plný hloží a trní, strachů a pochybností, běd, pokušení a nebezpečí, proto jsou blažené ty osoby, které se denně připravují a přibližují k smrti. Živte v sobě naději v Boha a dceřinou důvěru v Nejsvětější Pannu Marii. Buďte pevně přesvědčena, že jste předurčena pro slávu a pro život v milosti a lásce. Věřte a doufejte, že Vaše utrpení a dobré skutky, které konáte, byť často malátně, bázlivě a roztržitě, jsou přesto milé Jeho Božské Velebnosti a zasluhují věčnou milost a slávu, a nedávejte prostor opačným myšlenkám. Touto otevřeností srdce získá Vaše Důstojnost nesrovnatelně mnohem více než svou obvyklou stísněností, váhavostí a bázlivostí…

(br. Gerardo od sv. Lukáše OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 14. září 1658)

Nechť Kristus, jenž byl pro Tebe ukřižován, Tě zbaví všech muk: Kristus, jenž se pro Tebe ponížil až k smrti, nechť Tě ochrání před věčnou záhubou.

Nechť on, Kristus, Syn živého Boha, Ti vykáže místo ve svém ráji, kam zima nikdy nepřichází; on, pravý Pastýř, Tě přičlení ke svému stádci. Nechť Ti odpustí všechny hříchy a posadí Tě po své pravici mezi své vyvolené.

Nechť spatříš svého Vykupitele tváří v tvář a navždy budeš v jeho přítomnosti hledět radostným zrakem na samotnou zjevenou Pravdu. Tam budeš započten mezi požehnané a budeš se těšit z blaženého patření na svého Boha po všechny věky věků.

Tvůj přítel

Petr Damiani

(Petr Damiani /1007–1072/, dopis umírajícímu příteli, roku 1065)

O Ježíšovi bych Vám psát nedokázal; musel bych k němu planout vášnivou láskou, a já jsem naprosto nemohoucí. Zbývá jedině to, co jsem jednou zažil a na co už nezapomenu nikdy, totiž, že nás miluje ON, a to dokonce i tehdy, když my zapomínáme, že ho máme milovat, a naše láska je pouhým pošklebkem. Až budeme umírat, pak se v odpověď na naše věrolomnosti ozve onen výkřik svatého Pavla: „On si mne zamiloval a za mne se vydal“!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vedu špatně svůj život modlitby? Co na tom, pokračuji; lépe je pokračovat než utéci! Miluji Boha špatně? Co na tom! Pokračuji, lépe je pokračovat, jak se dá, než všeho nechat.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

Smrti, jako je smrt [tvého otce a] mého strýce, otřesou minulostí celé rodiny. Po ní už není nic jako dřív, protože bývalý rámec našich vzpomínek a našeho pozemského příbytku je narušen nebo rozbit (…). Není v tom spíš Prozřetelností daná ekonomie celého života, která za námi spaluje mosty a žene nás kupředu skrze neustálé odpoutávání (které má svůj smysl i svou sladkost, víme-li, že vede k věčnému domovu, kde na nás čeká mnoho příbytků)? (…)