KARMEL

Milá matko,
dovolte mi, prosím, nabídnout sebe samu Srdci Ježíšovu jako smírnou oběť za opravdový mír: aby se panství Antikrista, pokud je to možné, zhroutilo bez nové světové války a aby mohl být nastolen nový řád. Prosím o povolení ještě dnes, protože už odbíjí dvanáctá hodina. Vím, že já nejsem nic, ale tak to chce Ježíš a on k tomu v těchto dnech určitě povolá mnoho dalších.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis převorce, Květná neděle, 26. března 1939)

Být Božím dítětem znamená držet se Boha za ruku a konat jeho vůli, nikoli svoji. Znamená to vložit veškerou naději i obavy do jeho rukou a přestat si dělat starosti o vlastní budoucnost. Právě z takového postoje čerpá Boží dítě pokoj a radost. Přesto většina opravdově zbožných, a dokonce i statečných lidí ochotných přinášet oběti tento pokoj a radost postrádá… Znají sice podobenství o nebeském ptactvu a polních liliích, ale kdykoli se setkají s člověkem bez prostředků, bez stálého příjmu nebo pojištění, který si nedělá starosti o budoucnost, v úžasu nad tím kroutí hlavou.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Vánoční tajemství)

Existuje stav spočinutí v Bohu, úplné přerušení veškeré intelektuální aktivity, kdy člověk nespřádá žádné plány, nečiní žádná rozhodnutí a poprvé doopravdy přestane jednat. Svou budoucnost prostě svěří do Boží vůle a „podřídí se osudu“. Já sama jsem tento stav do jisté míry zakusila. Přinesla mi ho životní zkušenost, při které jsem zcela vyčerpala své síly, vyschly všechny mé duchovní zdroje a ztratila jsem schopnost jednat. „Spočinutí v Bohu“ je ovšem naprosto odlišné od stavu netečnosti, jehož příčinou je nedostatek životní energie. Zatímco ten druhý stav je „klidem smrti“, ten první přináší pocit nepředstavitelného bezpečí… naplňuje mě životem do té míry, do jaké se mu sama odevzdávám…

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Psychische Kausalität, 1918–19)

V červenci roku 1942 začali nacisté v Holandsku plošně transportovat Židy do vyhlazovacích táborů. Holandští biskupové obratem napsali pastýřský list. O přípravě listu se však dozvěděla okupační správa a nabídla biskupům, že z transportů budou vyňati všichni pokřtění Židé, ovšem pod podmínkou, že biskupové vyjádří ochotu pozměnit pastýřský list podle přání říšského ministra vnitra.

Žádný člověk nikdy nespatřil, co Bůh koná v duši během hodin tiché modlitby. Přichází jedna milost za druhou. A všechny ostatní hodiny našeho života jsou jen poděkováním za tyto milosti.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Skrytý život)

Maria, děkuji, že jsi mě volala mnohem dřív, než jsem vůbec dokázala pochopit, že se jedná o tvé volání.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedanken zur Karwoche 1938)

Být šťastný i v utrpení, stát nohama pevně na zemi, kráčet po zablácených a hrbolatých cestách tohoto světa a přitom spolu s Kristem sedět na trůnu po Otcově pravici; smát se a plakat s dětmi tohoto světa a zároveň bez přestání se sbory andělů zpívat chvály Bohu – to je křesťanský život, dokud nenastane ráno na věčnosti.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Skrytý život)

Jan od Kříže sám nevyhledával své věznění. Nesleduje utrpení z pohodlí jako divák a neteoretizuje o nespravedlnosti světa. Utrpení není pocit, který si člověk občas dopřeje, ale je to základní zkušenost našeho života, která nás každodenně navštěvuje, ať se nám to líbí, nebo ne. Není to utrpení druhých, nýbrž strádání, které prožívá na vlastní kůži. Nedaří se mu držet si od utrpení odstup. Utrpení je místem, z něhož Jan píše.

Od té doby, co je tu v domě jedna postulantka, musím často myslit na naše řeholní mládí, na podivuhodnou cestu k hoře Karmel. Každá ta cesta je pozoruhodně řízena. A dějiny duší na Karmelu jsou ještě podivuhodnější. Jsou ukryty hluboko v Božském Srdci. To, o čem se nám někdy zazdá, že tomu na své cestě nerozumíme, zůstává jen prchavým zábleskem toho, co je Božím tajemstvím až do chvíle, kdy se nám to samo zjeví. Naděje, že v budoucnu nám bude všechno objasněno, je mou radostí. Víra v tajemství dějin duší nás musí posilovat, i když by nám mohlo brát odvahu to, co vidíme na sobě a na jiných.
Dnes je svátek svatého Šimona Stocka. Ráno při mši svaté jsme mu zpívaly a potom ještě májovou píseň Flos Carmeli. V té je tolik příslibů!

(Terezie Benedikta od Kříže, dopis přítelkyni, 16. května 1941)

Rozmlouvala jsem se Spasitelem. Říkala jsem mu, že vím, že to jeho kříž dopadá nyní na židovský národ, že to většina národa nechápe, ale ti, kteří pochopili, ti že musí být za všechny ochotni ten kříž na sebe vzít a nést. Já že bych to chtěla udělat, ale že nevím jak. Ať mi sám ukáže – jak. Než pobožnost skončila, byla jsem vnitřně přesvědčena, že jsem vyslyšena. Ale v čem bude záležet to mé nesení kříže, to jsem ještě nevěděla.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, vzpomínka na bohoslužbu v pašijovém týdnu roku 1933)