Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Říkám Ježíšovi: Pane, jsem jen nevědomé dítě, jsem slepá, bolí mě noha, jsem slabá. Přicházím k tobě, abych prohlédla, přicházím k tobě, abych mohla zase chodit, abych načerpala sílu a měla v sobě život. Smiluj se nad svým dítětem, jeho přirozenost je poskvrněná, pýcha ho znečistila… Přijď, přijď a dej mi sílu, mám strach, aby mě nezhltnul lev. Přijď, tvůj pohled mě uzdravuje a všechno bude zase tvé. Jediný tvůj pohled je život, má v sobě kouzlo! Vezmi si moje srdce, moji duši: sjednoť je se sebou a daruj je věčnému Otci. Bez tebe jsem nahá: oblékni mě; jsem nečistá: umyj mě!
(sv. Marie od Ukřižovaného o rozpoložení své duše, když přistupovala ke stolu Páně)
K Lásce, k mé Lásce pospěšte, králové země! Pojďme, klanějme se! Zpívám o vznešenosti, o moci našeho Spasitele, neboť jsme dílem jeho rukou, cenou jeho krve. Pojďme, klanějme se!
Není Boha, který by se mu podobal! Pospěšte… Pospěšte všichni, kdo jste na zemi, nezastavujte se u toho, co je pozemské, vždyť je to všechno marnost, co v mžiku skončí! Pojďme, klanějme se!
Jsme jen vyhnanci a poutníci na této zemi. Pojďme, klanějme se! Je to náš Král, je to náš Otec! Pojďme, klanějme se!
(sv. Marie od Ukřižovaného, zpěv ve vytržení, 70. léta 19. stol.)
Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846–1878)
Pane Ježíši,
v tichu tohoto začínajícího dne přicházím k Tobě
a s pokorou a důvěrou Tě prosím o Tvůj pokoj,
o Tvoji moudrost a Tvoji sílu.
Marie od Ukřižovaného Ježíše – Mariam Baouardy (1846–1878)
|
Duchu svatý, osvěť mě. |
Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846–1878)
Jsem v Bohu a Bůh je ve mně.
Cítím, že všichni tvorové, všechny stromy a květy patří Bohu a také mně. Už nemám svou vůli, protože ta patří Bohu. A všechno, co patří Bohu, patří i mně.
Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846–1878)
U nohou Marie, mé milované Matky,
jsem znovu objevila život.
Všichni, kdo trpíte, přijďte k Marii!
Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846–1878)
Vše ať Ho chválí, vše ať Ho chválí!
Kdo má Boha, má všechno!
Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846–1878)
Pane, má země je suchá a spálená,
pošli mi vláhu!
Pátek, 6. července roku 1584. Hned jak jsem přistoupila ke svatému přijímání, uviděla jsem Ježíše. Překypoval láskou a vypadal, že má chuť mě škádlit. Zapředl se mnou zamilovaný rozhovor a promluvil ke mně zprvu mírně: „Volal jsem tě – a neodpovědělas mi“.
Bránila jsem se: „Hledala jsem tě a nenalezla.“
Znovu mi řekl: „Volal jsem tě, moje holubičko, a ty jsi mi neodpověděla.“
A já odvětila: „Hledala jsem tě, můj Nejmilejší. Toužila jsem po tobě, můj Nejmilejší. Milovala jsem tě, má Lásko. Hledala jsem tě, opravdu hledala, můj Nejmilejší, ale nenalezla.“
Ale Ježíš, Láska, Ten, kterého vždycky nazývám Láskou, s důrazem opakoval: „Kdepak, má nevěsto, to já tě tak usilovně volal a ty jsi mi neodpověděla!“
Já se však nedala: „To já tě tak usilovně hledala a ty ses mi vůbec nedal nalézt, můj milý!“
Ježíš, Láska, prohlásil: „A víš ty, proč jsi mne nenalezla? Protože jsi nehledala dost vytrvale.“
Namítla jsem: „A víš, Lásko, proč jsem ti neodpověděla? Protože jsi nevolal dost nahlas, abych tě zaslechla.“
Ježíš, Láska, naléhal: „Hledej mě bez ustání, nevěsto moje, a najdeš mě.“
Já na to: „Křič pořádně a uslyším tě.“
Tu zvolal Ježíš, Láska: „Je řada na tobě, na tobě, abys mě hledala!“
A já, už netrpělivá láskou, jsem vyhrkla: „Počkej, Lásko, víš přece, že jsi řekl, že kdo má víc, má víc dávat. A protože máš víc než já, musíš dávat ty. Dobře víš, že jsi mocnější, bohatší a silnější než já, a víš taky, že miluješ víc než já. Říkáš o sobě, že jsi Pravda; jenže jestli jsi takto mluvil, Lásko, říkal jsi pravdu, a jestli je to opravdu tak, je řada na tobě, na tobě, Lásko, protože jsi mocnější a silnější než já. Volej mě tak hlasitě, abych slyšela tvůj hlas!“
A on hned začal říkat: „Pojď, pojď, moje holubičko, má nádherná, pojď“. A celou mne sjednotil se sebou a takto vzájemně spojeni jsme si spolu sladce povídali – jako důvěrní přátelé –, ale nedovedla bych z toho sdělit ani to nejmenší. A když jsem spočívala ve spojení s ním, šťastně jsem vydechla: Teď jsem tě našla, má Lásko, teď jsem tak spokojená, že jsem sjednocena s tebou, Lásko!
(Marie Magdaléna de’ Pazzi, I quaranta giorni, 41, Tutte le opere, Florencie 1960, s. 235n.)
Maria, ty chceš dávat své dary, ale já se o ně připravuji, protože chci mísit dary své s dary tvými. Chtěla bych milosti, ale se svou vlastní vůlí, a tímto způsobem je nemohu mít. Chtěla bych mít tvou blahovůli, ale s láskou a zvláštní blahovůlí tvorů, a to není možné. Chtěla bych tvou lásku spolu s láskou k sobě, ale nemohu ji mít. Chtěla bych přebývat pod tvým pláštěm, ale také pod pláštěm svého pohodlí. Není to správné.
(Marie Magdaléna de’Pazzi /1566–1607/, Probatione II)
Maria, co ti mohu dát, aby ti to bylo milé? Když ti dám svou vůli, bojím se, že jí pohrdneš, protože není s tebou v souladu. Dala bych ti rozum, ale není osvícený. Dala bych ti paměť, ale zapomíná na dobrodiní, dám-li ti cit, není čistý. Nabídnu ti srdce tvého Jednorozeného! Může-li ti někdo dát větší dar, ať ti ho dá!
(Marie Magdaléna de’Pazzi /1566–1607/, Probatione II)