Doporučujeme
Hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji!
Minule jsme hovořili o tom, že mystika a přátelství vyžadují askezi. Tento mysticko-asketický životní program u Jana od Kříže ale není nesen imperativem »musíš«. Je nesen poselstvím evangelia, které Jan na jednom místě ve svých spisech shrnuje těmito slovy: „Je třeba vědět, že hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji“ (1).
Tento výrok není v Janových ústech zbožnou frázi, ale vyjádřením zkušenosti: zkušenosti vlastní a zkušeností těch, které duchovně doprovázel a s nimiž byl spřátelen. Jan je přesvědčen, že z Boží strany vztah vůči člověku již existuje: člověk jej zakouší jako »kontemplaci«, jako »vlévání se« božského světla do jeho duše. Pro Jana je kontemplace Božím jednáním, nikoli jednáním lidským. Ve spise Temná noc vysvětluje: „Kontemplace není nic jiného než skryté, pokojné a milostné vlití Boha, které, je-li mu dán prostor, rozhoří duši plameny lásky“ (2). Člověk tedy nemůže kontemplace dosáhnout vlastním úsilím (3), může ji pouze přijmout.
Jeden z nejdůležitějších Janových přínosů k teologii duchovního života, který bývá většinou málo doceněn, spočívá v tom, že zkušenosti božské kontemplace přiřazuje nauku o třech božských – vlitých – ctnostech. Víra, naděje a láska, jsou Boží dary vlité do duše člověka.
Víra je pro Jana od Kříže darem Božím, který je »zachytitelný« v lidské schopnosti poznání. Člověk tento dar zakouší ve zkušenostech různé povahy a intenzity: jako vnitřní nespokojenost s poznáním, které je jen částečné, jako pochybování o tom, co je jen povrchní, jako kladení otázek a hledání. Ale rovněž jako úžas nad velikostí a tajemstvím života, jako »tušení« toho, co je plností, jako »zahlédnutí« celku, jako dotek skutečnosti, která se skrývá za slovy, a jako »pochopení« toho, co stojí za formulacemi pravd víry.
Lásku, kterou do duše vlévá Bůh, zakouší člověk v »prostoru«, který Jan v duchu scholastiky nazývá »vůlí«. Je to prostor emocí a vjemů, schopnosti vycítit a nabýt vnitřní jistoty. Zde se odehrává – aniž by to člověk mohl sám vyvolat – dotek čehosi hlubokého, podstatného, cenného a vzácného. Zde dochází k ujištění, že jsem milován, zde přijímám sílu k lásce a stejně tak zde zakouším ono volání ke ztišení. Zde »tuším«, že Bůh je přítomen, a prožívám jistotu, že jsem v Bohu.
Naději vlévá Bůh do třetí »oblasti duše«, kterou označuje Jan – podobně jako Augustin – »paměť« (memoria). Pomocí této mohutnosti duše se člověk může rozpomínat na minulost, ale zároveň se otevírat pro budoucnost. Dar naděje je zakoušen jako nenaplněnost po veškerém našem lidském snažení. Jako touha po plnosti pravdy, po nejhlubší hlubině vztahů, po dokonalém sjednocení s »Ty«, jako touha po věčnosti.
Toto psychologicko-duchovní dění představuje u Jana od Kříže zároveň mystickou zkušenost. Jan nepochybuje ani na okamžik o tom, že »zkušenost Boha« v nejvlastnějším slova smyslu v tomto životě není možná, protože ta je vyhrazena věčnosti. Křesťanský mystik žije svůj vztah k Bohu – k skrytému Bohu! – ve víře, nikoli v bezprostředním nebo dokonce »nadpřirozeném« zakoušení Boha. Ve víře však může ty nejpřirozenější zkušenosti lidského srdce rozpoznávat a interpretovat jako působení Boží, jako výraz vlití darů víry, naděje a lásky do svého srdce, jako dar kontemplace.
(1) Živý plamen lásky 3,28.
(2) Temná noc I 10,6.
(3) Doslova: kontemplaci člověk nemůže vyrobit.
(Podle knihy Reinharda Körnera OCD, Dunkle Nacht, Mystische Glaubenserfahrung nach Johannes vom Kreuz, zpracoval: Norbert Žuška OCarm.)
Související články
Temná noc u Jana od Kříže (1)
Temná noc u Jana od Kříže (5)
Co chybí, není psaní nebo mluvení, ale mlčení a konání
Chceš-li, abych Ti odpověděl, pohleď na mého Syna
V Karmelitánském nakladatelství: Jan od Kříže