KARMEL

Bratře, nepočítejte s tím, že se stanete svědkem obecné obnovy – v křesťanstvu, mezi kněžími, v řeholních řádech –, která by byla jednohlasně vítána a s nadšením uváděna ve skutek. Složíte proto ruce do klína a budete nečinně čekat? Žijte svůj mnišský život i přes všeobecný úpadek. (…)

Žijeme v době, kdy je třeba vést kontemplativní život ne proto, abychom mu vyučovali a předávali jej dál, ale proto, že je naším povoláním. S upřímnými následovníky, s mladými lidmi plnými nadšení a učenlivosti, se asi nesetkáte… buďme o to hlubší a náročnější sami k sobě. Shromažďujte ve své mysli a ve svém srdci, uvádějte ve skutek veškeré hodnoty evangelia a svaté Řehole… Kvůli tomu, aby přes všechny překážky zůstávaly živé alespoň v jednom srdci, v tom Vašem. (…)

Během následujících let si mnohokrát řeknete: „Kolem mne ale přece nejsou jen průměrní lidé! Bída není tak velká, jak se zdálo. Kdyby Pán chtěl, vše by mohlo začít znovu!“ Bratře, bude to pravděpodobně přesný postřeh. Avšak nechte plynout čas člověka a trpělivě čekejte na čas Boží. Beze smutku, bez údivu. Jedna věc je totiž jistá. Boží čas přichází vždy poté, co vypršel čas všemu ostatnímu.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, dopis spolubratru, 17. března 1977)