TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Modleme se vroucně za sebe navzájem, abychom byli opravdu hodni veliké doby, v níž žijeme. Je pokaždé úchvatné, když takovou velkou dobu máme před očima v básni nebo na divadle, jenže prožívat ji přímo je přece jen krásnější… Báseň se má ke skutečnosti asi jako limonáda ke starému, ohnivému, třebaže poněkud trpkému vínu. Skutečnost je „vínem pro silné“.
(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 11. února 1945)
Jednota je nejvyšší vrchol lásky. Proto náš milovaný Kristus zakončil svou řeč po Poslední večeři modlitbou: „Otče, ať jsou jedno, jako my jsme jedno… Ať jsou uvedeni v dokonalost jednoty“. (…)
Jednota je vážná věc… Kdyby nebyla mezi námi, marně bychom obětovaly svůj život, aby zavládla mezi druhými.
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence III/427–428; II/363)
Stane-li se ti, Filoteo, že v rozjímání nenalézáš vůbec zalíbení ani útěchu, zapřísahám tě, aby ses tím nijak nezneklidňovala. Otevři však občas bránu modlitbě ústní: naříkej sama na sebe před Pánem Ježíšem, vyznávej svou nehodnost, modli se k němu, aby ti pomáhal; pokud máš jeho obraz, líbej ho a říkej mu slova Jákobova: „nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“… Jestliže ani po tom všem nepocítíš útěchu, nijak se tím netrap, ať je tvá vyprahlost sebevětší…
(František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, kap. IX)
Přijímejme evangelium. Jedině skrze evangelium a podle evangelia budeme souzeni…, ne podle té či oné knihy od toho či onoho duchovního učitele, toho či onoho myslitele, toho či onoho světce, ale podle Ježíšova evangelia, podle Ježíšových slov, podle Ježíšova příkladu, podle Ježíšových rad, podle Ježíšova učení.
(Charles de Foucauld /1858–1916/, L’Imitation du Bien-aimé)
Po cestě jsem přemýšlela o programu formace pro postulantky. Především je učme, aby se usmívaly: na Pána Boha, na zkoušky, na nepříjemné lidi, na všechny, kdo potřebují radost… To je dobrý recept, jak myslet na druhé, a ne na sebe… Pak je učme vyklízet: odstraňovat všechny složitosti, všechny stavy duše… vyprazdňovat…, vyprazdňovat…, vyprazdňovat… Teprve pak se Boží láska přihrne, aby vše naplnila a zaplavila.
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/232)
Nic si také nedělejte – aspoň v některých chvílích – ze své netrpělivosti nebo strohosti. Nemluvte o tom ani s Bohem jako o něčem, co se mu nelíbí – myslím aspoň někdy. Nemusíte proti tomu všemu bojovat. Ztrácela byste čas i odvahu. Odevzdejte se jen upřímně Kristu; časem z hloubi Vaší bytosti Kristus sám vyvolá nepřemožitelnou vlnu lásky, která to všechno pohltí.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řádové sestře – učitelce, 12. prosince 1931)
I když nejsem schopen myslet jak se patří, Bůh mě zase narovná, jakmile zůstanu minutu sám v kapli. Je dobré se modlit, i když je vám nanic. Pouhopouhé úsilí stačí, abyste se cítili lépe. Odevzdáte něco ze svého vlastního já, a to vám vždycky dodá sílu. A ta představa, že i když se cítím být prohnilý, nechci nic jiného než Boha a jeho samotu, je utěšující. Zdraví ani nemoc nerozhoduje, unum est necessarium.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 16. listopadu 1947)
Když se Abrahám chystal vstoupit do Egypta, bál se, že ho Egypťané zabijí, a uložil své manželce Sáře, aby řekla, že je jeho sestrou. (…) Vy říkejte Marii ve svých potřebách, ať poví, že je vaší Sestrou, aby vás kvůli ní Pán Bůh vyslyšel a všechno obrátil v dobré.
(Federico di S. Antonio OCD /1720–1779/, Il devoto di Maria del Carmine)
Milý bratře!
Je opět neděle dopoledne, sedím a chystám se Vám napsat. Co psát? Že jsem díky Bohu až dosud zdráv na těle i na duši, že se podnes stále upínám k budoucnosti, kdy s Boží pomocí budu znovu hlásat jeho slávu a jeho lásku. Můj vnitřní život tu určitě není o nic méně intenzivní než dříve, spíš opak je pravdou. Jako se z domovské půdy vyrvaná, ale přesto živá rostlina o to energičtěji uchytává nové půdy, tak i já pronikám ne sice do půdy nové, ale do starého, prastarého prazákladu všeho pravého života, do Boha, který je stále v nás, avšak od něhož nás odvrací hluk běžného, pohodlného života…
(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 14. ledna 1945)
Mé dítě, věz, že největší překážkou svatosti je znechucení a bezdůvodný neklid, on ti bere možnost cvičit se v ctnostech. Všechna pokušení dohromady by ti neměla ani na chvíli narušit vnitřní pokoj. Popudlivost a znechucení jsou plodem tvé sebelásky. Není třeba se znechucovat, nýbrž dbej o to, aby místo tvé sebelásky mohla zavládnout má láska. Proto důvěru, mé dítě, neměla by ses znechucovat, přicházej ke mně pro odpuštění, vždyť já jsem stále připraven ti odpustit. Kolikrát mě o to prosíš, tolikrát oslavuješ mé milosrdenství.
(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1488)
Sami za sebe můžeme přijímat a nabízet Bohu zpět každou modlitbu, práci a všechny každodenní útrapy bez ohledu na to, jak bezvýznamné či nenápadné nám mohou připadat. Ano, často selháváme právě proto, že se nám okolnosti našeho každodenního života jeví bezvýznamné a nenápadné. Právě zdánlivá bezvýznamnost našeho běžného života a neměnnost okolností působí, že naše pozornost a dobré úmysly odmítají uznat, že i tyto skutečnosti jsou projevem Boží vůle. Mezi Bohem a duší jednotlivce však neexistují žádné bezvýznamné okamžiky, a právě to je tajemství Boží prozřetelnosti.
(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 18. kapitola)