KARMEL

Jsem od vás vzdálen tisíce mil, dělí nás obrovská polární pole, led a sněhové bouře – jak bych se k vám mohl dostat? Avšak srdce plné lásky nezná překážky ani hranice, a proto alespoň v myšlenkách letím nad ledovou tundrou a širými lesy, abych vám přinesl radostnou zvěst o narození Krista a abych vás vyzval ke slavení této slavnosti… Snášejme v tomto čase všechny bolesti a utrpení… Zde, uprostřed zmrzlé tundry, bych rád obětoval Bohu, pro vás všechny, své utrpení a svou nouzi. Pozvedám k Bohu svou modlitbu a hledám vhodná slova, abyste vy, kteří překypujete neotřesitelnou vírou v zaslíbení Krista, nositele pokoje, mohli pohlédnout na Ježíška ležícího v jesličkách, ať již se nacházíte v kostele, doma nebo kdekoli jinde.

(Josip kard. Slipyj /1892–1984/, ukrajinský řeckokatolický biskup, 1945 zatčen sovětskou tajnou policií, poté strávil 18 let v gulagu, 1963 na základě intervence Jana XXIII. propuštěn a donucen k vystěhování do Říma; pastýřský list o Vánocích 1954, který se povedlo doručit ze sibiřského gulagu na Ukrajinu…)

Zpívejte
všichni vroucně,
s radostí a jásotem,
božské chvály Pánu, všemohoucímu Stvořiteli!
A přijďte nyní všichni!
Jásejte v Pánu!
Křičte radostí Bohu, naší Spáse!
Přilákejte voláním jeho tvář
a volejme k němu s radostí v žalmech s velkým jásáním!
A proto vy, synové lidí,
chvalte dobře Pána slávy nade všechny věci,
velebte ho a velmi vyvyšujte!
A oslavujte ho na věky věků,
aby všechna čest a sláva na výsostech patřila Bohu,
všemohoucímu Stvořiteli,
a na zemi pokoj lidem dobré vůle!
A dávejte pozor a dívejte se,
kolik věcí pro nás udělal
Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy!
On nám totiž prokázal milosrdenství více než všichni ostatní,
když přijal naši přirozenost
ve svém nejsvětějším chrámu,
nejposvátnějším lůně Panny, své Matky.
Velmi vznešený je tento pokojný Král, nad všemi králi celého vesmíru,
náš Pán, náš Stvořitel,
Vykupitel a Spasitel,
Rádce a náš obdivuhodný Zákonodárce!
Zpívejte tedy nyní všichni
a učenlivým hlasem s jásotem říkejte jedním hlasem a s čistým srdcem,
pokojně a s upřímnou vůlí, v zápalu ducha,
se vší oddaností,
ve jménu Nejsvětější Trojice, Otce a Syna a Ducha Svatého,
zpívejte božské chvály při vzpomínce na lásku,
v nejhlubší lásce jednorozeného Boha
a jeho nejctihodnější Matky,
nejsladší Marie!
Amen.

(František z Assisi /1182–1226/, úryvky dosud neznámé modlitby objevené v Národním historickém archivu v Madridu a poprvé publikované v roce 2022)

Vánoce. Dnes večer žádná mše, poprvé po jednadvaceti letech: děj se vůle Milovaného. Až do poslední chvíle jsem doufal, že někdo přijde, ale nikdo nepřišel, ani křesťanský cestovatel, ani voják, ani povolení sloužit mše sám. Už tři měsíce, déle než tři měsíce, jsem nedostal žádný dopis…

Otázku, kterou mi kladete – zda je lepší pobývat v Hoggaru bez možnosti sloužit mši svatou, nebo ji sice moci sloužit, ale nebýt zde –, jsem si sám také často kladl. Kdysi jsem tíhnul k tomu, abych všechno obětoval sloužení mše svaté: ale takové uvažování musí být v něčem hříšné, protože po apoštolech i ti největší světci obětovali v určitých situacích možnost sloužit mši svatou skutkům duchovního milosrdenství… Sídlit sám v nějaké zemi je dobré; člověk tam má co dělat, i když neudělá kdovíco, protože se stává místním; je tam tak přístupný a tak „úplně malý“.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, korespondence z odlehlé pouštní osady v pohoří Hoggar, kde byl Charles široko daleko jediným knězem i jediným křesťanem a podle tehdejších liturgických pravidel nesměl slavit Eucharistii sám…; 1. úryvek je z dopisu paní de Bondy, 25. prosince 1907; 2. úryvek je vzat z dopisu biskupovi mons. Guérinovi)

Už k břehu loď se blíží,
už k spáse člověka
sesílá svého Syna
Bůh, láska odvěká.

Po tichém moři pluje
a cíl své plavby zná:
nám nese štědré dary
vládkyně vznešená.

Maria, rajská růže,
ty schráno radosti,
Královno nad hvězdami,
nás z hříchu vyprosti.

K nám tiše loďka pluje
a nese blahou zvěst;
nad kormidlem bdí láska,
Duch svatý stěžněm jest.

(báseň připisovaná Janu Taulerovi, OP /1300–1361/ v překladu Karla Dvořáka)

Tvá láska nás stravuje, bělostné tělo;
láska, jež je hlad, láska nejniternější;
je to hlad Slova stvořitelského
který se stal tělem; stal se láskou života,
která se nenasytí objetím, polibkem
ani úkonem manželského spojení,
jen vzít a jíst – může uhasit naši touhu,
chléb nesmrtelnosti, božské Tělo z masa, kostí.
Naše nejniternější láska, láska učiněná hladem,
ach, Beránku Boží! Lahodný pokrm, jenž tě nasytí,
chce okusit tvou příchuť, chuť tebe samého,
okusit tvé srdce až na svou vlastní dřeň,
roztaje jak mana nebeská
v teple našeho suchého jazyka:
jak se netěšit z Tebe: to Ty jsi přijal, co je naše,
tělo jaké máme my a skrze své utrpení
znovu oživuješ mrtvé k životu.
A tvé rozpjaté paže jsou výzva, vzor
vydávání se v lásce, jež se stále děje:
„Pojď! Jez! Vezmi!: Toto je moje tělo!“
Tělo Boha, Slovo vtělené, vtěluje
náš hlad po Bohu do své tělesnosti.

(Miguel de Unamuno /1864–1936/, báseň Eucaristía v překladu Josefa Hrdličky)

Ne, já tě neprosím,
ne, ne, neprosím tě,
aby se rozlilo ještě víc
jakési světlo bez stínu,
světlo dokonalé.
(…)
Chci tě v temnotě.
V ní tvá pravda
má víc hloubky i dobra,
než mít ji dokořán.
Jsi důvěrnější. Miluji tě
v osamocení
svou živou hrudí,
jsi v mé krvi,
mými cévami protékáš
v opojení nevidomého…

(Vincente Gaos /1919–1980/, úryvek z básně Dios mío v překladu Josefa Hrdličky)

Jsem si naprosto jist, že ty veliké zkoušky mají nějaký cíl. Bůh, který je Láska a který nás miluje víc, než milujeme my jeho, dokonce víc, než si vůbec uvědomujeme, si nás k sobě přitahuje po cestách, jež jsou často značně tajemné. U něho je původ velkých úkonů víry a důvěry v něho, které činíme v temnotách, a on takto působí, že naše duše rostou.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Důvěřuj, opakuji Ti, a nech pracovat čas. Nyní nemůžeš předvídat, jak na tom budeš zítra s připraveností svého srdce a s láskou k Bohu. Proto Ti říkám, stačí, když se necháš vést a budeš přitom každý den pozorně klást své kroky tam, kam Ti Prozřetelnost naznačí. Tak dojdeš k pokoji.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 7. října 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Vaše místo je mezi Duchem svatým a Pannou Marií. Chtějí Vás učinit místem jejich setkání, žít ve Vás dále to, čím spolu žili v době pozemského života Panny Marie, tvořit ve Vás to, co tvořili tenkrát. Jim se zcela odevzdejte, to je pro Vás cesta k Pánu Ježíši a skrze něho k Otci, k Nejsvětější Trojici.

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1993)

Nejdražší bratři, slyšte má slova o věci velmi důležité: ukojte žízeň svého ducha vodou z božského pramene, ale neuhaste ji! Pijte, ale tak, abyste byli stále při chuti. Už nás k sobě volá živý pramen, zdroj života slovy: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije!“ (…) Z něho pije ten, kdo miluje; pije ten, kdo se sytí Božím slovem. Kdo hodně miluje, ten má velkou touhu. Pije ten, kdo plane láskou k moudrosti.
Podívejte se, odkud ten pramen prýští. Jistě odtud, odkud sestupuje také chléb. Vždyť jeden a tentýž je chléb i pramen. Tento pramen patří žíznivým, a nikoliv sytým. A proto k sobě volá lačné – které jinde prohlásil za blahoslavené –, kteří stále pijí a nikdy nemají dost, ale čím víc pijí, tím více žízní.

(Kolumbán z Bobbia /540–615/, Instructio de Christo fonte vitae)