KARMEL

Vánoce. Dnes večer žádná mše, poprvé po jednadvaceti letech: děj se vůle Milovaného. Až do poslední chvíle jsem doufal, že někdo přijde, ale nikdo nepřišel, ani křesťanský cestovatel, ani voják, ani povolení sloužit mše sám. Už tři měsíce, déle než tři měsíce, jsem nedostal žádný dopis…

Otázku, kterou mi kladete – zda je lepší pobývat v Hoggaru bez možnosti sloužit mši svatou, nebo ji sice moci sloužit, ale nebýt zde –, jsem si sám také často kladl. Kdysi jsem tíhnul k tomu, abych všechno obětoval sloužení mše svaté: ale takové uvažování musí být v něčem hříšné, protože po apoštolech i ti největší světci obětovali v určitých situacích možnost sloužit mši svatou skutkům duchovního milosrdenství… Sídlit sám v nějaké zemi je dobré; člověk tam má co dělat, i když neudělá kdovíco, protože se stává místním; je tam tak přístupný a tak „úplně malý“.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, korespondence z odlehlé pouštní osady v pohoří Hoggar, kde byl Charles široko daleko jediným knězem i jediným křesťanem a podle tehdejších liturgických pravidel nesměl slavit Eucharistii sám…; 1. úryvek je z dopisu paní de Bondy, 25. prosince 1907; 2. úryvek je vzat z dopisu biskupovi mons. Guérinovi)