KARMEL

Mimo křesťanství to může být ušlechtilé a dobré, když člověk trpí o samotě, aby ušetřil své přátele pohledu na utrpení. Ale v křesťanství bychom tím vlastně bližního o něco připravovali, protože utrpení je plodné a utrpení snášené společně je milost. Pro Matku a pro Syna je to dar, smějí-li trpět spolu.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)

Matka nese dítě v náručí do chrámu. Je to Mesiáš, její Bůh. Ale její vztah k němu se změnil. V době těhotenství ho nosila v sobě a dávala mu k dispozici všechno, co měla. Nyní, kdy Syna porodila, se cítí osamocena, téměř opuštěna. Předtím se nedalo její poslání rozlišit od poslání jeho. Nyní se poslání dítěte osamostatnilo: začíná jít svou vlastní cestou. (…)

Takto předstupuje před Simeona. Stařec ji i dítě přijímá, v Duchu svatém poznává ji i dítě, srovnává poslání Syna a Matky a spatřuje mezi oběma nové pouto. Svým pohledem a svým požehnáním pomáhá navázat toto pouto nově a nezrušitelněji. … Vidí budoucí cestu Syna. Vidí i těžkosti, které vzniknou pro opravdově věřící tím, že Bůh už v budoucnu nebude vzdálenou vznešenou bytostí ve vzdáleném nebi, nýbrž dítětem, člověkem, trpícím mezi nimi. Vzájemné vztahy lidí se úplně změní, odstup a blízkost se budou určovat jinak. … Od nynějška, když navážeme podstatný nebo nepodstatný vztah k druhému člověku, nebudeme nikdy vědět, zda nemáme již co do činění s Božím Synem, zda jsme v onom člověku nezasáhli nebo snad nezranili něco věčného, nepohrdli něčím věčným. Neboť nyní se Bůh stává hrozivě blízkým a všechno lidské je postaveno do bezprostředního světla k osvícení pohanů. Tím, že to Simeon vidí, chápe také, že mezi Pánem a lidmi bude nutné zprostředkování a že tato role může připadnout jen Matce. Ona bude udávat míru pro odstup a pro blízkost. V tom spatřuje Simeon pokračování jejího poslání.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)

Když říká Maria člověku, například Josefovi, „ano“, říká je jako soukromá osoba a síla tohoto „ano“ je konečná. Ale jestliže je říká Bohu v okamžiku, kdy se Bůh rozhoduje, že se v ní milost vtělí, pak je toto „ano“ milostí samou vytrženo do rozměrů, které odpovídají Boží zvěsti. Není to už soukromé, ale katolické „ano“. Stává se kolébkou všech křesťanů. Maria mluví ve jménu všech, kdo mají mít účast na vykoupení. A od nynějška bude v křesťanské kontemplaci pravidlem toto: modlící se člověk bude vždy muset odpovídat Bohu ve jménu všech, kdo připadají v úvahu pro zamýšlenou úlohu, kdo jsou s ní jakýmkoli způsobem spojeni. Tak se stává Matčino „ano“ i předpokladem Eucharistie: nekonečné rozdělování Syna na nespočetné částečky je tajemství zástupnosti. Jeho láska je obětována, jeho krev je prolita pro spásu mnohých. A Otec chce vždy slyšet v hlasech jednotlivců, kteří Syna přijímají, hlasy mnohých, kteří by ho měli přijímat.

(Adrienne von Speyr, Služebnice Pána)

Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl skrze něho život věčný. (Jan 3,14–15)

Skrze Pána vyvýšeného na kříž lze dohlédnout k Otci. Jedině skrze něho a jedině když k němu vzhlédneme, můžeme vidět Otce. Kříž je zde nahlížen v jeho vyvýšení a vznešenosti, ne jako místo utrpení. Tím, že ve víře vzhlédneme k vyvýšenému Pánu, je nám odňat hřích, jako byla odňata nemoc věřícím Židům, když tehdy vzhlédli k hadovi. Neboť hřích nikdy není zničen naším pohledem na něj, ale pohledem na čistotu, která nás táhne vzhůru. To je prosté tajemství víry, zatím bez ohledu na tajemství zpovědi. Kontemplace čistoty je tím, co očišťuje, a sice čistoty jako cesty k lásce. Čistota není nikdy samoúčelná. Osvobození od hříchu není nikdy místem, na kterém se můžeme zastavit, ale vždy cestou, na které se máme pohybovat ve směru opouštění sebe: je cestou od našeho uštknutí k uzdravujícímu Bohu.

(Adrienne von Speyr; Das Word wird Fleisch)

Adrienne von Speyr (1902–1967)

Duch svatý – jakožto vzájemná láska Otce a Syna – je svědkem jejich mlčení na Bílou sobotu; Jeho úkolem je zprostředkovat obě podoby mlčení: Synovo mlčení Otci a mlčení Otce Synovi. Proto i On mlčí spolu s nimi, aby byl dokonalým nástrojem a zprostředkovatelem mlčení. Tímto způsobem – jako prostředník – svědčí o tomto mlčení oběma stranám: nebi i zemi; zemi tak, že vystupuje jako strážce tajemství Bílé soboty.

Adrienne von Speyr (1902–1967)

Krev Páně se nikdy nesráží. Zůstává živá a teče teplá po všechny časy.

Co vytéká z rány v boku Pána, to jakoby vtékalo do nás. Rána nám dává novou krev a vodu pro vzkříšení těla.

Na kříži trpěl Pán za všechny naše hříchy. Ve zpovědi musíme proto do určité míry vyznat jenom ty hříchy, za které jsme sami odpovědni, za které – abychom tak řekli – Pán znovu trpí.

Adrienne von Speyr (1902–1967)

Když Bůh Otec nechává vzkřísit Syna, znovu tím »vyvádí« Slovo z mlčení. Přitom se nově odhaluje smysl Kristovy smrti. Kristus zemřel a prošel peklem, aby se ujistil, že hřích je s konečnou platností mrtev a spolu s Ním pohřben a že smrt hříchu je definitivní. Vzal ho s sebou do pekla jako hřích mrtvý, hřích »oloupený o život«, hřích »připravený o ty«, kteří dříve byli jeho nositeli.

Adrienne von Speyr (1902–1967)

Pozorovala jsem Tvá díla: měla jsem žízeň a Ty jsi mi dal najíst. Můj údiv rostl. Měla jsem hlad a Ty jsi mi podal vodu. Mé mudrlantství se nadmulo. Mrzla jsem a Ty jsi mi poslal ochlazení. Rozhorlila jsem se, chtěla jsem Tě poučit, stále víc jsem se rozpalovala, a Ty jsi mě zabalil do dek.

Adrienne von Speyr (1902–1967)

Víra je síla tak mocná, že vedle sebe nic nestrpí. Jak jsme slabí ve víře, že se v nás mimo Boha stále ještě něco může rozpínat!

Adrienne von Speyr (1902–1967)

Zpověď v tomto životě je plodem Pánovy lásky; je neuvěřitelným ulehčením, jež udílí jeho milost vykoupení: lehčí už to hříšníkovi Pán udělat nemohl. Jde o nejnižší hranici, kterou vymyslela Boží láska a kterou mohla připustit. Po smrti to bude mnohem obtížnější. Už nebudu moci jít k Bohu cestou svobodného rozhodnutí.