KARMEL

Zpověď, kterou Syn koná zástupně za lidstvo

V tomto Pánově slově spočívá celý jeho úkol. Visí na kříži, aby vymohl hříšníkům u Otce odpuštění. Tímto slovem, kterým je on sám a které formuluje v této krátké větě, spojuje jako Vykupitel lidi s Otcem. Nevyslovuje je na Olivové hoře, na začátku pašijí, nýbrž až teď, když je kříž vztyčen mezi druhými dvěma kříži, když je cesta utrpení zastavila, když kříž působí.

Toto působení znamená pro Pána utrpení, tato síla znamená pro něho bezmocnost. Syn volá Otce; ví ještě o jeho přítomnosti a zná tak dokonale své vlastní poslání, že sám zasahuje, ve slově, ve zvolání, přičemž ale žádným způsobem nepoukazuje na to, co zakouší. Vyslovuje prosbu. Nevyjadřuje v ní názor, ale dokonalou znalost, kterou získal o lidech během třiatřiceti let života na zemi. Žil mezi nimi, sdílel jejich všední život, zná je přesně takové, jakými jsou.

Po celou tu dobu měl ale i příležitost pozorovat je v lásce, kterou k nim chová, a v této lásce odhadnout jejich hodnotu. Ví, jací jsou. Nejsou takoví jako on. Jsou bytostmi, které potřebují neustále pomoc a povzbuzení, které by musely bez Boží shovívavosti zahynout, bytosti úplně odkázané na Boží milosrdenství. Nejsou dokonce ani dostatečně silné na to, aby samy křičely po tomto milosrdenství, ví toho příliš málo, aby mohly uznat jeho nutnost. Zapomínají na Boha. Zapomínají na Syna, který žije s nimi. Jen na sebe nezapomínají. Ale obraz, který si o sobě utvořili, je obraz znetvořený hříchem. Vymkl se jim pravdivý pohled na sebe samy. A v tomto stavu jednají dál, ale už ne v souladu svého vědění a konání, nýbrž jaksi bez vůle, bez vědomí, bez zodpovědnosti. Dělají věci, které nedovedou posoudit, které dělají jednoduše jen kvůli činu, před Synem, proti Synu. A on ví, že nemohou být povoláni k plné zodpovědnosti, a vyvodil z toho závěr: zodpovědnost nese on sám. To, že ji nese, ale neznamená, že lidi přenechává jim samotným, naopak, předává je Otci. Jeho odpuštění. O toto odpuštění prosí Otce ve své první modlitbě na kříži.

Je to velká zpověď, kterou Syn koná zástupně za lidstvo. On přebírá celou zodpovědnost, to znamená, on nese celou vinu. Tím, že lidi omlouvá, tím, že zahaluje před Otcem jejich vinu, ukazuje se vina na něm. To, co skutečně provedli, nemůže zůstat Otci skryto. Ale Otec nespatří výsledek jako lidskou vinu, nýbrž jako Synovo utrpení. Samozřejmě, na tomto utrpení bude Otec moci změřit velikost viny; na jednotlivých fázích pašijí se dají dokonce zjistit jednotlivé hříchy. Ale jestliže budou hříchy odhaleny, tedy nikdy ne jinak, než dohromady s utrpením, tedy se Synovou vůlí lidi omluvit, očistit je od jejich viny. V tom spočívá Synova zpověď.

Synovi ale nestačí, že Otec vidí jeho utrpení a to, že byla zodpovědnost, kterou měli lidé, svalena na něho; chce, aby Otec přijal lidi jako nevinné, a tato nevinnost vznikne teprve tím, že se kříž prodlouží a zformuje v církevní zpovědi, ve které je i lidem darován jejich podíl na svátostné milosti. Jejich podíl na zpovědi Syna, který je ale již zprostil před Otcem viny, tím, že ji vzal na sebe. V den svého zmrtvýchvstání udělí Pán svátost s konečnou platností. Nechce ale, aby se odpuštění hříchů odložilo tak, že by se stalo závislým na zodpovědném konání lidí. Proto přebírá současně jejich vinu i jejich zodpovědnost, aby je nesl na kříži. A když jim potom ve svátosti vrátí část své zodpovědnosti, tak to učiní již z milosti, která již vzešla z kříže. To, že se můžeme zpovídat, že můžeme vyznat před Bohem svou vinu, je již milost kříže. Proto Syn na kříži představuje hříšníky jako nevědoucí, kteří nemohou být volání k zodpovědnosti, vůči kterým by byl soud bezmocný, protože by zatím vůbec neporozuměli rozsudku. Neznají váhu své viny, nevědí ani, co činí.

Převzato z knihy: Slova na kříži
Autor: Adrienne von Speyr
Vydalo: KNA

Dále doporučujeme

Otec mlčí, aby byl jedno se Synem, který je umlčen
Katastrofa kříže se uskutečňuje i díky mému egoismu