KARMEL

Rozumíme-li správně eschatologickým textům Písma, budou důvěra a statečnost vůbec charakteristickými vlastnostmi křesťanů poslední doby. Vliv křesťanského kulturního prostředí a tradice ztratí na síle. To vše bude patřit k onomu nebezpečí pohoršení, o němž se v Písmě říká, že by „uvedlo v blud, kdyby bylo možno, i vyvolené“ (Mt 24,24).

Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24,12). Lidé ji nebudou chápat, ani jí nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč“. Možná, že nabude takové hloubky vroucnosti a vzájemného porozumění, jaké tu ještě nebylo. Že v ní bude něco z toho, co je obsaženo v klíčových slovech Ježíšova poselství o prozřetelnosti: že se kolem člověka, který bude hledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost, všechno promění (Mt 6,33).

Tento eschatologický ráz se, jak se zdá, výrazně projeví v náboženských postojích nadcházející doby. Tím nemá být hlásána nějaká laciná apokalyptika. Nikdo nemá právo říci, že přichází konec, když Kristus sám prohlásil, že o tom ví jen Otec sám (Mt 24,36). Když tedy zde mluvíme o blízkosti konce, není tím míněn konec ve smyslu časovém, nýbrž kvalitativním: že se naše existence blíží absolutnímu rozhodnutí a jeho důsledkům, nejvyšším možnostem i krajnímu ohrožení.

(Romano Guardini, závěr přednášek v zimním semestru 1947/48 na universitě v Tübingen, knižně 1950 pod názvem Konec novověku)

Musíme zůstat pokojní a přitom vědět, že jsme ubožejší, než si to kdokoli zde na zemi dokáže představit, ale že Ježíš nás miluje víc, než si to kdokoliv dokáže představit. Nemám Vám za zlé nestálost Vašich dojmů, něco takového je údělem téměř všech lidí, vytýkám Vám však to, že chcete svou diagnózu v tomto směru stanovit sama, zatímco Vaše diagnóza má vycházet ze dvou faktů:

1. jste ubožejší, než si dokážete uvědomit,
2. milovanější, než si dokážete uvědomit.

Pokud vše bude postaveno na tomto základě, uhostí se stálost v samé hloubi Vaší bytosti; utrpení tím nebude vyloučeno, ale bude napříště tajemně prosvětleno.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

V mládí si člověk představuje, že v životě dosáhne mnohem vyššího cíle, než je ten, ke kterému ho Bůh volá. Skutečným nebezpečím však je, že nenaplní ani to Bohem stanovené životní poslání. Proto není pro život duše nic tak důležité jako vytrvalost a důvěra. Nepochybujme o tom, že růžový keř přinese růže – vždyť proto byl stvořen jako růžový keř. Čas je někdy těžkým břemenem, vždy však je Božím služebníkem a pomáhá především těm, kdo kráčejí po Božích cestách.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu z 24. 11. 1961)

Jestliže jsme nedokázali přijmout utrpení v okamžiku, kdy se dostavilo, je tu ještě ta veliká věc, že je přijmeme později. Je to úkon oběti Bohu náležící a je vždy prost pýchy. A nemyslete si, že se dopouštíte chyby, když trpíte. Vyplývá to z Vaší činorodé povahy. Je to kříž, není to hřích; věřte mi, mé milé dítě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

To, co bylo ve Vašem životě křížem, který nesl JEŽÍŠ, se postupně stane jeho křížem, jejž ponesete Vy, ale nebudete sama, bude Vás podpírat jeho největší láska.

Jsou chvíle, kdy se nám vlny valí přes hlavu. Ale vždy je tu Bůh a jeho láska. Nemiluje nás kvůli tomu o nic méně. Později pochopíme, že ty chvíle, kdy jsme na tom byli jako žebráci, byly možná vrcholnými okamžiky našeho žití.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Prosím Boha, aby ulehčil tvému utrpení, a pokud ve své otcovské prozřetelnosti tuto modlitbu nevyslyší, nepřestanu ho prosit, aby pro tebe z tvého utrpení udělal zdroj zásluh.

Když je tak těžké a skoro nemožné přinášet pomoc a úlevu trpícím, zůstává jediné: prosit Boha, aby jim dal pokoj odevzdané a smířené duše.

(sv. Rafael od svatého Josefa)

Nevím, co se se mnou děje. Mám tak obrovský vnitřní smutek, že se cítím izolována od celého světa. Všechno se mi hnusí a všechno mě unavuje. Ale včera konečně, Bohu díky, jsem mohla meditovat a cítit zbožnost a lásku – to, co mi už určitou dobu Pán nedal ani při svatém přijímání. Tyto dva měsíce utrpení se staly dvěma měsíci nebe… Obětovala jsem vše Ježíši a prosila jsem ho, aby mi daroval svůj kříž… Předsevzala jsem si, že navenek budu žít co nejradostněji.

(sv. Terezie z Los Andes, 1900–1920, Deník 33, dne 13. září roku 1917)

Jen Ježíš je krásný, jen On mě může potěšit. Jeho vzývám, pro Něho pláču, Jeho hledám ve své duši. Ježíš mě může vnitřně rozemlít, abych se stala čistou hostií, ve které by mohl odpočívat. Chtěla bych žíznit po lásce, aby i jiné duše měly tuto lásku. Tak, že bych zcela odumřela tvorům i sobě samé, abych vytvořila prostor pro Něho.

(sv. Terezie z Los Andes, 1900–1920, Diario y cartas)

Velkým a obdivuhodným prostředkem proti tělesným bolestem i duševnímu smutku je četba Písma svatého. Myslím, že žádná slova, byť sebepečlivěji volená, nedokážou tak potěšit chorou mysl a zaplašit starosti jako právě Písmo. Sám jsem to velmi často zakusil. Když mě totiž někdy zavalila spousta úzkostí, které tak divoce zaplavují nepokojný život smrtelníků, vždy jsem se utekl ke knihám Písma. A našel jsem úlevu, všemi v něm hledanou, a ve své naději ani ve své touze jsem nebyl zklamán.

(bl. Baptista Spagnoli, v letech 1513–16 generál Řádu, ze spisu „O trpělivosti“)

V listopadu se můj zdravotní stav zhoršil a zároveň onemocněly všechny mé spolusestry kromě jediné a ještě jiné postulantky, která přišla teprve nedávno. Musely jsme si zjednat světské pomocnice, které by nám pomohly v nouzi. Kvůli tomu všemu se náš klášter dostal do velké nouze, což mi způsobovalo velkou bolest. Byla to tvrdá zkouška bez jakékoli útěchy. Ocitla jsem se v nejhlubším zoufalství. Na svátek Neposkvrněného Početí, když jsem ve všech ohledech stále víc a víc ztrácela síly, jsem požádala, aby přede mě dali kříž, a já jsem nedokázala nic jiného, než že jsem čas od času zvedla oči, dívala se na kříž a opakovala z celého srdce: „Svěřuji Ti Tvé dílo, svěřuji Ti tyto Tvé i své drahé bytosti! Zdá se, že toto všechno skončí a rozpadne se, když já zemřu. Proto všechno svěřuji do Tvých rukou. Fiat.“ Téhož dne se Pánu zlíbilo, že se mi zázračně ulevilo.

(bl. Marie Terezie Scrilli, zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu, 1825–1889, úryvek z autobiografie)