KARMEL

Pán Bůh nás pokaždé postaví do středu dramatu světa a mám za to, že to od něho je milost. Jestliže se očima víry díváme na problém zla takto, pak naše víra může jenom růst: pohled na zlo člověka buď zatvrdí a znecitliví, anebo ho přiměje nahlas volat k nebi. Všechnu tu tragédii světa přineste k Ježíšovým jeslím, kde se v nejvyšší míře zjevují zároveň něha i bolest.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Na konci každé události, jejíž protagonistou je Josef, evangelium podotýká, že vstal, vzal s sebou Dítě a jeho Matku, a učinil, jak mu bylo přikázáno. Vždycky se musíme ptát, zda všemi svými silami chráníme Ježíše a Marii, kteří jsou tajemně svěřeni do naší zodpovědnosti, naší péče a naší starostlivosti. Syn Všemohoucího přišel na svět přijetím situace obrovské slabosti. Stává se závislým na Josefově pomoci, aby byl bráněn, chráněn, obsluhován a vychován. Bůh se svěřuje tomuto muži, stejně jako Marii (…). Toto Dítě je Tím, který říká: »Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali«. Každý potřebný, každý chudý, každý trpící, každý umírající, každý cizinec je tak „Dítětem“, které Josef stále chrání (…). Od Josefa se musíme učit stejné péči a odpovědnosti: milovat Dítě a Jeho Matku.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve)

Malé děti se tajemstvím křesťanství nediví. Svět je pro ně utkán ze zázraků. Že Bůh přišel do jeslí, aby nás zachránil, jaká je v tom nesnáz? Až přijde čas dát jim pocítit, co je to tajemství, i to, že Vtělení je jedním z nich, zeptáme se jich nejdřív: Je Bůh šťastný? A hned poté: Byl Ježíš na kříži Bůh? Byl tedy šťastný? V té chvíli svým vlastním způsobem zakusí blahodárný a rozhodující otřes tajemství. A my jim svěříme, že ani u dospělých se toto tajemství nerozptýlí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

„Vacio, hambriento, solo, llagado y doliente de amor, suspenso en el aire!“

(„Prázdný, vyhladovělý, sám, zraněný a trpící láskou, zavěšený ve vzduchu!“)

Jít zpátky z chlévů v horkém slunci po blátivé cestě mezi sadem a zeleninovou zahradou s Duchovní písní pod paží a říkat tahle nádherná slova! Našel jsem pěkné místo, kde můžu číst a modlit se, v horním patře toho chléva, kde bývali králíci. Nahoře pod střechou je místo dosažitelné pomocí různých žebříků. Jsou tam nějaké roury od kamen a stará vědra a spousta krabiček, do nichž novicové sbírají na začátku léta jahody. Je tu židle a je tu nádherné malé pravoúhlé okno, které hledí přes údolí dolů k jihu – vnější sad, pole svatého Josefa, vzdálená linie kopců. Je to nejklidnější a nejskrytější a nejizolovanější místo, jaké jsem v celém ohrazení objevil – ale není zrovna nejteplejší. Nicméně včera, když slunce svítilo do okna, to bylo dobré: „Vacio, hambriento, solo, llagado y doliente de amor, suspenso en el aire!“

(Thomas Merton, deníkový zápis z 17. 12. 1949)

Bratříčku, zmocní-li se Vás pochybnost, zda Vám i v budoucnu Bůh uchová milost svého důvěrného přátelství, sevřete rukáv svého hábitu nebo lem škapulíře – něco hmatatelného! – a řekněte sám sobě: „Mám na sobě mnišský hábit, to znamená, že Bůh ze mne chce učinit kontemplativního mnicha, svého přítele, muže modlitby. Plán, který se mnou má, a který už začal uskutečňovat, dotáhne až do konce. Stačí, když neuteču.“

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Bratříčku, zamyslete se nad poezií, velkou profánní poezií. Kde je pramen její inspirace, v čem tkví její podstata? V tom, že umělec evokuje krásné věci, které se staly a jejichž krásu odnesl čas. V takové poezii zaznívá vždy určitá lítost. A právě ta ji činí patetickou. My, kteří se snažíme být lidmi věřícími a muži modlitby, vnímáme jinou poezii a měli bychom ji vyjádřit. Vidíme krásné věci, jejichž krása nepomine a jichž se nám dostane v čím dál větší míře. Takovou poezii nečiní patetickou lítost, ale naděje nebo vděčnost.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Drahý Otče Michaeli,
kéž Vás Bůh miluje za všechnu lásku, kterou jste dal jedné každé z nás. Uchovejte si radost z toho, že dáváte Ježíše, jen Ježíše, všem, kdo s Vámi přicházejí do styku. Byla bych vděčná, kdybych se na vás mohla obrátit o duchovní pomoc, ale jsem naprosto prázdná a příliš malá. Jedině Ježíš se může sehnout tak nízko, aby se mohl zamilovat do někoho takového, jako jsem já. Modlete se za mě, aby mým srdcem a mými rty neproklouzlo „Ne“ – až bude Ježíš žádat.
V Ježíši Vaše M. Tereza, MC

(dopis sv. Matky Terezy otci Michaelovi van der Peetovi, 16. listopadu 1975)

„Kdybyste mi obětovali své radosti i svůj odpočinek, sesílal bych vám málo zkoušek, protože já usiluji jedině o vaše spojení se mnou, a vy většinou ke mně přicházíte, až když jste nešťastní. Přicházejte neustále!"

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 21. 6. 1947)

Ježíši, zná tě tolik lidí, kteří si říkají nevěřící a kteří přesto mají nesmírnou a nepřiznanou touhu věřit, bojí se přiblížit se k církvi, ke kněžím, ze strachu, „že budou indoktrinováni“. Bojí se, že ztratí něco ze své svobody, také ze svobody myšlení; že budou dostávat předem vyhotovené odpovědi z příruček, a možná mají i pravdu.

(Ermes Ronchi, Klíčové otázky evangelia)

Stav své duše neumím definovat: jeden den temnoty a roztržitost, přestože vůle chce milovat našeho Pána, a to, že ho nemiluji a nemohu ho vidět, mi působí velkou bolest. Nejsem pak s to zadržet slzy, protože volám svého Ježíše s opravdovou úzkostí. Druhý den se naopak mohu usebrat ve víře, ale necítím nic, mohu pouze rozjímat. Do těchto temnot vstupuje trochu světla, což zvyšuje mé utrpení. Vnímám i svou bídu a nestálost, nenávidím sebe sama a zdá se mi, že mě nikdo nemiluje, a to mi působí utrpení, protože nenacházím pokoj a útěchu ani u Boha ani u lidí. Vidím nesmírnou Boží láska a cítím se neschopná ho milovat. …
Modlete se za svou hříšnici. A když Ježíš ve své svaté Oběti umírá ve vašich rukou, proste ho, abych i já zemřela lidem a sama sobě, aby ve mně žil On.

(sv. Terezie z Los Andes, dopis otci Blanchovi, listopad 1919)