KARMEL

Stane-li se lidské srdce bezcenným v očích tvorů, takže člověk sám se ho štítí a netroufal by si je ukázati a tím méně nabídnouti kterémukoliv tvoru jinému, zbývá mu ještě Bůh, který ani tím nejhorším srdcem nepohrdne, je-li Mu podáno. Bůh přijímá i nejslabší a nejhorší ze všech srdcí, s každým darovaným srdcem je spokojen, poněvadž ve své moudrosti a vševědoucnosti zná i jeho nejtajnější a nejskrytější hodnotu, a pro Boha má srdce lidské vůbec jinou cenu než pro lidi. Odměnou za srdce lidské dává Bůh srdce své; za celé srdce lidské dává celé srdce své.

(Jaroslav Durych, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Láska působí osvícení srdce. Jak říká Job: „Všichni jsme zahaleni tmou.“ Vždyť často nevíme, co máme dělat nebo co si přát, avšak láska učí všemu, čeho je zapotřebí ke spáse: „Vás o všem poučuje jeho duch.“ To je proto, že kde je láska, tam je Duch svatý, který zná všechno, který nás uvede na správnou cestu.

Třebaže všechny dary pocházejí od Otce světel, přece tento dar, totiž dar lásky, převyšuje všechny ostatní. Všechny ostatní dary může mít člověk i bez lásky a bez Ducha svatého. Ale s láskou má nutně i Ducha svatého.

(sv. Tomáš Akvinský /1225–1274/, Opuscula theologica 4)

„Dobrý boj jsem bojoval,“ říká Pavel svému nejmilejšímu žáku Timotejovi tváří v tvář smrti, když se retrospektivně dívá na stezku svého života. Z takových slov vyplývá, že se Pavel rád nechal označovat za bojovníka, člověka činu, ano, za bojovnou povahu. … (Boj svatého Pavla nebyl bojem nějakého kariéristy, mocnáře, a už vůbec ne nějakého vládce či dobyvatele. Byl to boj, jak jej líčí Terezie z Avily: svá slova „Bůh chce a miluje srdnaté duše“ vysvětluje následující větou: „To první, co Pán působí na svých přátelích, když zeslábnou, je to, že jim dodává odvahu a odnímá strach z utrpení“.)

Právě to, že se Pavel vydával všanc, nešetřil se, vystavoval se ranám a nechal se stravovat pro evangelium, jej činilo věrohodným. Z jeho listů víme, že byl všechno jiné, jen ne velký řečník. „Když je tady, je to ubožák a jeho řeč nestojí za nic“ (2 Kor 10,10), říkali o něm jeho odpůrci. Pavel nepůsobil skrze brilantní rétoriku a rafinované strategie, ale tím, že pro své poselství nasazoval a vydával sebe sama. Rovněž v dnešní době může církev přesvědčit lidi potud, pokud jsou zvěstovatelé ochotní nechat se zranit. Kde schází ochota k utrpení, tam schází rozhodující zkouška pravdy, na niž je církev odkázána. Její boj může být vždy jen bojem těch, kteří jsou ochotni se vydávat – je to boj mučedníků.

(kard. Joseph Ratzinger, meditace o svátku Obrácení svatého apoštola Pavla)

Tážete se mě, předrahé dcery, zda může s velikou důvěrou přicházet k Bohu duše, která si uvědomuje svou vlastní ubohost. Nuže, odpovídám, že duše, která poznává svou bídu, nejen že může mít velikou důvěru v Boha, nýbrž že skutečná důvěra bez poznání bídy není ani možná, neboť právě toto poznání a vyznání naší bídy nás přivádí k Bohu. (…) A i když nepociťujete takovou důvěru, přece ji nepřestávejte projevovat a říkat našemu Pánu: „I když, Pane, nepociťuji žádnou důvěru v tebe, přece vím, že jsi můj Bůh, že jsem celá tvá a mám naději jen ve tvou dobrotu; proto se zcela odevzdávám do tvých rukou.“ Takový úkon je vždycky v naší moci. A i když nám slova nepřecházejí přes rty snadno, přece právě tehdy, v nesnázích, je možné a vhodné osvědčovat věrnost. Jestliže konáme tyto úkony bez chuti a bez jakéhokoli uspokojení, netrapme se tím, vždyť Pán i takové přijímá rád. A nemyslete, že tu mluví jen ústa a nikoliv srdce, neboť kdyby to srdce nechtělo, ústa by o tom neřekla ani slovo. Když projevíte důvěru, zůstaňte v klidu a nevšímejte si svých obtíží, ale mluvte k našemu Pánu o něčem jiném.

(sv. František Saleský /1567–1622/, Duchovní rozpravy)

Chtěla bych, abyste se moc netrápili a abyste se odevzdali do vůle Boží; kdyby mě měl za užitečnou na této zemi, jistě by nedopustil, abych dostala tuto nemoc, protože jsem ho tolik prosila, aby mě z tohoto světa neodvolával, dokud mě budou děti potřebovat. Zkrátka, nevidím věci černě, je to veliká milost, kterou mně Pán Bůh dává. Ať je tomu jakkoliv, využijme příhodného času, jenž nám zbývá, a netrapme se; ostatně, vždycky se stane jenom to, co bude chtít Pán Bůh.

(sv. Zélie Martinová, korespondence)

Největší milostí, kterou by mi Bůh mohl prokázat, by bylo, abych mohl obětovat svůj život pro milosrdnou lásku, když už jsem jej nemohl obětovat pro víru, jak jsem po tom dlouhý čas toužil.

(bl. Angelo Paoli, výroky)

Zlý způsobuje, že svoji křehkost posuzujeme negativně, zatímco Duch ji slitovně vynáší na denní světlo. Toho, co je v nás křehké, je nejlépe se dotýkat něžně. Ukazování prstem a soud, který vynášíme nad druhými, jsou velmi často znamením naší neschopnosti akceptovat vlastní slabost a křehkost. Pouze něha nás ochrání před vlivem žalobníka. Proto je důležité setkání s Božím milosrdenstvím, zejména ve svátosti smíření, zkušeností pravdy a laskavosti. Paradoxně nám může povědět pravdu i Zlý, ale činí tak, aby nás zavrhnul. Víme však, že Pravda, která je od Boha, nás nezavrhuje, nýbrž akceptuje, objímá, podpírá a odpouští nám. Pravda se nám vždycky ukazuje jako milosrdný Otec z podobenství: vychází nám vstříc, vrací důstojnost, staví znovu na nohy a strojí nám hostinu s odůvodněním: »tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen.«

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve)

Ó Panno, vzpomeň si, že tvůj Syn na kříži řekl, s myšlenkou na mě, který bych se na tomto světě nikdy neopovážil zkřížit svůj zrak s Tvým: To je tvůj syn.

Ó můj bratře, ať už jsi kdokoli, ať už ve svém srdci skrýváš jakoukoli nečistotu, nezapomeň nikdy na poslední slovo, které ti věnoval Spasitel. Když na tebe hleděl z kříže, řekl ti: To je tvá matka.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Důležitá a velmi povzbuzující poznámka: námaha, kterou podstupujeme, když usilujeme o důvěrné společenství s Bohem, je znamením, že nám Bůh chce své přátelství skutečně dát. Buďte si tím jist, vždyť i toto usilování je darem Božím. Každý učiněný krok je důkazem, že Bůh už předem připravil naši cestu. Každý úkon vůle, jímž se rozhodujeme pro spojení s Bohem, je znamením, že se nám od Boha dostalo této výsady.

(otec Jeroným /1907-1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Co dělat v době krize? Především ji přijmout jako čas milosti, který je nám dán, abychom pochopili Boží vůli vzhledem ke každému z nás a vůči celé církvi. Musíme vstoupit do zdánlivě protichůdné logiky, v níž »když jsem slabý, právě tehdy jsem silný«. Je třeba pamatovat na ujištění, které dal svatý Pavel Korinťanům: »Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet«. Zásadní je nepřerušovat náš dialog s Bohem, i kdyby byl namáhavý. Modlit se není snadné. Musíme se modlit bez přestání. Neznáme žádné jiné řešení zakoušených problémů, než jedině více se modlit a zároveň dělat vše, co je v naší moci, s větší nadějí. Modlitba nám umožní »doufat proti všemu očekávání«.

(promluva papeže Františka k římské kurii, 21. 12. 2020, bod 9)