Anselm z Canterbury (1033/4–1109)
Nuže, človíčku, ustaň na chvíli od své práce, vzdal se trochu od myšlenek, které ti nepopřávají klidu. Odhoď nyní starosti, které tě tíží, a nech stranou své namáhavé činnosti. Uvolni se trochu pro Boha a na chvilku v něm spočiň.
Vejdi do pokojíka své duše a odstraň odtud vše kromě Boha a toho, co ti napomáhá jej hledat. Zavři dveře – a hledej ho. Mé srdce, řekni nyní, celé mé srdce, řekni Bohu: Hledám tvou tvář, Hospodine, hledám tvou tvář.
Nuže, Pane, můj Bože, pouč nyní mé srdce, kde a jak tě má hledat, kde a jak tě nalézat.
Pane, nejsi-li zde, kde tě mám nepřítomného hledat? Jsi-li však všude, proč tě tu nevidím? Jistě přebýváš v nedostupném světle. Ale kde je to nedostupné světlo? Jak mám přijít k nedostupnému světlu? Nebo kdo mě povede a do něj uvede, abych tě v něm viděl? A pak, podle jakých znamení a pod jakou podobou tě mám hledat? Nikdy jsem tě, Pane, můj Bože, neviděl, neznám tvou tvář.
Co má dělat, nejvyšší Bože, co má dělat daleko od tebe žijící vyhnanec? Co má dělat tvůj služebník, strachující se, že ztratí tvou lásku, a odvržený daleko od tvé tváře? Dychtí tě spatřit, ale tvoje tvář je od něho příliš daleko. Touží se k tobě přiblížit, ale tvůj příbytek je nedostupný. Touží tě nalézt, ale nezná tvé místo. Snaží se tě hledat, ale nezná tvou tvář.
Pane, jsi můj Bůh, jsi můj Pán, a nikdy jsem tě neviděl. Učinil jsi mě, obnovil jsi mě, dal jsi mi vše, co je ve mně dobrého, a dosud jsem tě nepoznal. Byl jsem přece stvořen, abych tě viděl, a dosud jsem nedosáhl toho, pro co jsem byl stvořen.
Jak dlouho ještě, Pane? Jak dlouho ještě budeš na nás zapomínat. Pane? Jak dlouho ještě budeš odvracet od nás svou tvář? Kdy na nás shlédneš a vyslyšíš nás? Kdy osvítíš náš zrak a ukážeš nám svou tvář? Kdy nám znovu dáš sebe?
Shlédni na nás, Pane, vyslyš a osvěť nás. Zjev se nám. Vrať nám sebe, aby nám bylo dobře; bez tebe je nám tak zle! Slituj se nad naším velkým úsilím o tebe, protože bez tebe nic nezmůžeme.
Pouč mě, jak tě mám hledat a zjev se hledajícímu. Nemohu tě hledat, nenaučíš-li mě tomu, ani tě nalézt, nezjevíš-li se. Kéž tě hledám svou touhou, kéž po tobě toužím, hledaje tě; kéž tě naleznu svou láskou, kéž tě miluji, nalézaje tě.
Ze spisu »Proslogion« od svatého Anselma, biskupa (Cap. l: Opera omnia, ed. Schmitt, Seccovii, 1938, 1, 97–100)