Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Je stále více nemocných a ubohých, kteří obléhají mé dveře. Něco to stojí – a je to dobře; srdce se z toho těší. Vždyť každý nemocný, každý nešťastný, který klepe na mé dveře, je Kristus, jenž mě volá – a proto klepání nepociťuji jako vyrušení. Nemůžeme přece říci o Kristu, že nás obtěžuje. A tak nalézáme Krista, když jej zdánlivě opouštíme. Přenecháme Kristu, jakým způsobem k nám chce přijít, a nebudeme si určovat způsob, jakým bychom ho chtěli získat. To je blahodárné a tisíckrát lepší.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 28. ledna 1934)
Co se mě týče – díky Bohu, že nám bylo řečeno, abychom Krista následovali. Protože když nemusíme jít před Ním, pak je i v temnotě cesta bezpečná.
(Matka Tereza, dopis otci Picachymu, 1. září 1961)
V Tobě, Pane, je dobré všechno to, co dává Tvé otcovské srdce; nevyzdvihuji útěchy nad hořkosti, ani hořkosti nad útěchy, ale za všechno díky Tobě, Ježíši.
(sv. Faustyna Kowalská, Deníček, I. sešit, 343)
Šedivé počasí. Pršelo celou noc. Avšak Popeleční středa je plná radosti. Za minutu zazpíváme nonu a půjdeme bosí nastavit hlavy popelci, abychom si s velkou úlevou vzpomněli, že jsme prach. Pramenem všeho trápení je naše vlastní iluze, že jsme něco jiného než prach. Bůh je naše radost a v něm se náš prach může stát nádherným. Veliké trápení lidstva obrací láska Kristova v radost a tajemstvím štěstí je už nevidět žádné utrpení jinak, než ve světle Kristova vítězství nad ním. A pak veškeré utrpení nějak přispívá k našemu štěstí.
(Thomas Merton, deníkový zápis z 22. února 1950)
Dělám nyní zvláštní zpytování svědomí o spojování se s milosrdným Kristem. Toto cvičení mi dává zvláštní sílu, srdce je stále spojeno s tím, po kom touží, a skutky jsou usměrňovány milosrdenstvím, které vyrůstá z lásky.
(sv. Faustyna Kowalská, Deníček, II. sešit, 703)
Nemůžeš spát, všechno chceš zhodnotit, všechno vypátrat, na všechno myslet, a tak důvěřuješ lidským silám, nebo – co horšího – důvěřuješ jen lidskému zásahu. A to překáží plánům, které s tebou mám. Jak toužím po pravé odevzdanosti, abych ti mohl prokázat dobrodiní. Jak mě zarmucuje, když tě vidím znepokojeného. O to usiluje ďábel, aby tě znepokojil, pobouřil, aby tě skryl před mým působením a hodil tě napospas lidskému konání. Opři se o mne, svěř se mi se vším! Dělám zázraky úměrné tvé důvěře, nikoli tvým starostem.
(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, úkon odevzdanosti)
Popel na hlavě nám připomíná, že jsme prach a v prach se obrátíme. Avšak do tohoto našeho prachu Bůh vdechl svého Ducha života. Vraťme se k Duchu, Dárci života, vraťme se k Ohni, který vzkřísí náš popel. Onen oheň nás učí lásce – ačkoli jsme nadále prach, je to „prach zamilovaný“. Vraťme se k modlitbě k Duchu svatému, opětovně odhalme oheň chvály, který spaluje popel nářků a rezignace.
(papež František, promluva na Popeleční středu 2021)
Svět mi může vzít všechno, ale mně zůstane vždy úkryt, který mě před ním ochrání – modlitba. V ní mohu pochopit minulost i přítomnost, dokonce i budoucnost, skrze naději… Kromě modlitby nemám Bohu co nabídnout, mohu ji tedy považovat za svůj jediný dar. Nemohu se postit, nemám co dát jako almužnu, chybí mi síla k práci; jediné, co mi zbylo, je utrpení a modlitba. Ale nikdy jsem neměl větších pokladů. A nikdy nechci jiné.
(sv. Rafael od sv. Josefa /1835–1907/, zápisky z vyhnanství na Sibiři)
Není nic zlého na tom, že bolestně pociťujete rány uštědřené Vaší citlivosti. Líbí se mi to víc, než kdybych věděl, že jste necitlivá. Citlivost je další růže, jejíž lístky můžeme otrhávat pro Ježíše až do konce našeho ubohého života. A teprve v nebi nám přestane působit utrpení, bude se tam však po pročištění zkouškami tak trošku podobat oné tolik rozechvělé, dokonalé a láskyplné citlivosti Ježíšově.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Všechno je možné od té doby, kdy jste si uvědomila, že je třeba Krista hledat tam, kam nás postavil, a ne tam, kde by nám líbilo jej hledat. Jen tak hledáme Krista v něm samém, ne sebe v Kristu. … Jsou duše, v nichž se Kristus modlí, odpočívá a osvěžuje se, uchyluje do samoty. Ve Vás se chce unavovat prací, chce mít hlad a žízeň, chce být se zástupem. Máte tedy krásný úděl. Být v lidské společnosti, být lidmi unavena, odejít od lidí, ale zas je nalézt na druhém břehu, hladovět a žíznit po samotě, a přesto si nedopřávat klid, ticho – to je Vaše cesta jednoty s Kristem.
(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 8. 12. 1932)
Petrova služba, to je předsednictví v lásce, a to znamená starat se o to, aby si církev brala svá měřítka z Eucharistie. Církev bude tím jednotnější, čím více bude žít z Eucharistie a čím věrněji se v Eucharistii bude držet měřítka předávání víry. Tím více bude z jednoty také vyrůstat a dozrávat láska, která se bude přibližovat světu. Eucharistie skutečně spočívá v aktu lásky Ježíše Krista, který se nezastavil ani před smrtí. Předsednictví v lásce … „trůn“ Eucharistie není trůnem panování, ale tvrdým, nepohodlným stolcem služby a sloužícího.
(kard. Joseph Ratzinger, meditace o svátku Stolce sv. Petra)