KARMEL

Nevím, co se se mnou děje. Mám tak obrovský vnitřní smutek, že se cítím izolována od celého světa. Všechno se mi hnusí a všechno mě unavuje. Ale včera konečně, Bohu díky, jsem mohla meditovat a cítit zbožnost a lásku – to, co mi už určitou dobu Pán nedal ani při svatém přijímání. Tyto dva měsíce utrpení se staly dvěma měsíci nebe… Obětovala jsem vše Ježíši a prosila jsem ho, aby mi daroval svůj kříž… Předsevzala jsem si, že navenek budu žít co nejradostněji.

(Sv. Terezie z Los Andes, 1900-1920, Deník 33, dne 13. září roku 1917)

Jako nedokonalá věc se mi jeví, mé sestry, ustavičné naříkání pro drobné těžkosti. Je-li neduh opravdu těžký, projeví se sám a je vidět jinak než vašimi nářky. Ta, které by bylo opravdu špatně, takže by se jednalo o skutečnou chorobu, ať to řekne a vezme si to, co považuje za nezbytné. Zbavíte-li se totiž sebelásky, bude vás jakékoli pohodlí stát tolik, že nemějte strach, že byste ho zneužívaly nebo že byste si naříkaly bez příčiny. Pokud se člověk nezbaví zvyku o tom mluvit a na všechno naříkat – není-li to zrovna Bohu -, nikdy s tím neskončíte. Toto tělo má totiž jeden nedostatek - čím víc se o ně pečuje, tím víc potřeb objevuje.

(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti 11,1-2)

Jen Ježíš je krásný, jen On mě může potěšit. Jeho vzývám, pro Něho pláču, Jeho hledám ve své duši. Ježíš mě může vnitřně rozemlít, abych se stala čistou hostií, ve které by mohl odpočívat. Chtěla bych žíznit po lásce, aby i jiné duše měly tuto lásku. Tak, že bych zcela odumřela tvorům i sobě samé, abych vytvořila prostor pro Něho.

(sv. Terezie z Los Andes, 1900-1920, Diario y cartas)

Milé sestry, milí bratři,
už řadu měsíců prožíváme dobu nejistoty a mimořádných opatření, která zcela obrátila naše zaběhané každodenní zvyklosti. Dobu, ve které si intenzivněji uvědomujeme hodnotu života a zdraví, protože stojíme před tváří nemoci i smrti.

I tato doba, ve které padají masky, za kterými ukrýváme realitu svého nitra, se může stát požehnaným časem nového setkání s Ježíšem Kristem a s nadějí, o které sv. Pavel v páté kapitole listu Římanům píše, že nezklame.

Děkuji vám všem za trpělivost a zodpovědnost v nesení nejistoty i obav. Děkuji za vaše modlitby a za všechno, co děláte pro potřebné. Děkuji za vaši víru, naději i lásku, které se v posledních měsících mohly tříbit a možná i upevňovat. Bůh nás provází časem zkoušky, ve které zakoušíme křehkost světa, vlastní křehkost i křehkost nebo pevnost vztahů nejen mezi nejbližšími, ale i ve vztahu s Bohem. V již zmíněném dopise sv. Pavla je o tři kapitoly dále věta: „pro ty, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“. Možná prožíváme tuto, zvláštní dobu, abychom si hlouběji uvědomili nejen úžasný dar života a křtu, ale abychom s vděčností také děkovali za to, co jsme dosud brali jako naprosté samozřejmosti. Prožití i této doby může přinést požehnání.

Přesto chceme prosit Pána o jeho lásku, blízkost a pomoc, a prosit také o ukončení pandemie koronaviru covid -19, jak už to většina z nás od letošního jara dělá. Ovšem prostředky nás věřících jsou mnohem širší, než je jen modlitba. Patří k nim také půst a almužna. Využijme možnosti určitého „uvěznění v čase“, které doba přinesla, a otevřeme svá srdce Bohu. Nabídněme mu sami sebe.

Na čtyři středy (11., 18. a 25. listopadu a 2. prosince 2020) vyhlašuji v brněnské diecézi dobrovolný vědomý a citelný půst za ukončení pandemie, k němuž můžeme přidat také almužnu na nějaký dobrý účel. To vše nadále ve spojení s modlitbou. Vyhlášené dny budu takto prožívat s každým, kdo se připojí.

S modlitbou za vás všechny ze srdce žehná

Vojtěch Cikrle
diecézní biskup brněnský

Velkým a obdivuhodným prostředkem proti tělesným bolestem i duševnímu smutku je četba Písma svatého. Myslím, že žádná slova, byť sebepečlivěji volená, nedokážou tak potěšit chorou mysl a zaplašit starosti jako právě Písmo. Sám jsem to velmi často zakusil. Když mě totiž někdy zavalila spousta úzkostí, které tak divoce zaplavují nepokojný život smrtelníků, vždy jsem se utekl ke knihám Písma. A našel jsem úlevu, všemi v něm hledanou, a ve své naději ani ve své touze jsem nebyl zklamán.

(bl. Baptista Spagnoli, v letech 1513-16 generál Řádu, ze spisu „O trpělivosti“)

Drahá matko, chtěla bych vám naplno říci, čím vším jste pro mě byla. Jak je tato chvíle slavnostní a vážná... přesto nechci otálet s odhalením věcí, které trochu snížím tím, že je oději do slov. Vaše dítě vám chce vyjevit, co cítí, nebo lépe řečeno, co mu Bůh dal pochopit v hodinách hlubokého usebrání v sjednocujícím doteku.
„Jste velmi milovaná“, milovaná výjimečnou láskou, jakou měl Mistr jen vůči některým zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. On vám neříká jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“ Matko, poslouchejte, co říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená beze strachu, že by nějaká překážka byla překážkou, neboť svobodně rozlévám lásku, na koho se mi zlíbí. Tvým povoláním je „nechat se milovat více než ostatní“. Když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Má láska je schopná znovu vybudovat to, co ty pokazíš. „Nech se milovat více než tito zde.““
Matko, „nechte se milovat více než tito zde“; váš Mistr chce, abyste se tímto způsobem stala chválou jeho slávy! Těší ho, že ve vás může tvořit skrze svou lásku a pro svou slávu; On sám to chce konat, i kdybyste vy sama pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, a dala mu jen to, co může tvor: hříšné a ubohé skutky.
Nikdy nebudete průměrná, pokud budete bdělá v lásce! I ve chvílích, kdy se budete cítit zničená a vyčerpaná, můžete mu působit radost, pokud budete nadále věřit, že On stále působí, že vás i tak miluje, ba dokonce miluje ještě víc, protože jeho láska je svobodná a takto chce být ve vás oslavený.

(úryvek z textu, který sv. Alžběta od Trojice adresovala krátce před smrtí své převorce, matce Germaině, na konci října 1896)

(OCD • svatá • nezávazná památka 8. listopadu)

Alžběta Catezová se narodila 18. července 1880 ve vojenském táboře d´Avor (1), blízko Bourges, v srdci Francie. Kostelík, ve kterém byla pokřtěna o čtyři dny později na svátek sv. Marie Magdalény, dosud stojí. Opakovaně si bude připomínat svůj křest, kdy se stala "adoptivní dcerou a byla označena pečetí svaté Trojice". V dopise jistému knězi píše: "Zítra... je výročí mého křtu, a protože Vy jste služebníkem Lásky, prosím Vás, abyste mě opravdu zasvětil Ježíšovi zítra při mši svaté. Pokřtěte mě v Beránkově krvi, abych – panenská vzhledem ke všemu, co není On – žila jen pro Něj tím, že budu milovat se stále rostoucím zapálením, až k dosažení té šťastné jednoty, ke které nás ve své věčné a nezměnitelné vůli předurčil Bůh."

V listopadu se můj zdravotní stav zhoršil a zároveň onemocněly všechny mé spolusestry kromě jediné a ještě jiné postulantky, která přišla teprve nedávno. Musely jsme si zjednat světské pomocnice, které by nám pomohly v nouzi. Kvůli tomu všemu se náš klášter dostal do velké nouze, což mi způsobovalo velkou bolest. Byla to tvrdá zkouška bez jakékoli útěchy. Ocitla jsem se v nejhlubším zoufalství. Na svátek Neposkvrněného Početí, když jsem ve všech ohledech stále víc a víc ztrácela síly, jsem požádala, aby přede mě dali kříž, a já jsem nedokázala nic jiného, než že jsem čas od času zvedla oči, dívala se na kříž a opakovala z celého srdce: „Svěřuji Ti Tvé dílo, svěřuji Ti tyto Tvé i své drahé bytosti! Zdá se, že toto všechno skončí a rozpadne se, když já zemřu. Proto všechno svěřuji do Tvých rukou. Fiat.“ Téhož dne se Pánu zlíbilo, že se mi zázračně ulevilo.

(bl. Marie Terezie Scrilli, zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu, 1825-1889, úryvek z autobiografie)

(zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu /OCD/ • blahoslavená • nezávazná památka 7.listopadu)

Marie Scrilli se narodila dne 15. 5. 1825 v Montevarchi v Itálii v katolické měšťanské rodině. Její zbožnost od dětství postupně sílila a vyústila v rozhodnutí vstoupit do kláštera sv. Marie Magdaleny de Pazzi ve Florencii. Když si to u svých rodičů prosadila a ve svých jednadvaceti letech do kláštera odešla, záhy poznala, že to není její místo. Nechtěla se vzdát myšlenky na řeholní život, ale cítila se volána k apoštolátu formou práce s dětmi a mládeží. Vrátila se domů k rodičům a složila slib ve třetím řádu bosého Karmelu.

(karmelitán • svatý • památka 6. listopadu)

Nonius Álvares Pereira se narodil 24. června 1360 v Portugalsku, pravděpodobně v Cernache do Bonjardim, jako nemanželský syn bratra Álvara Gonçalves Pereiry, člena rytířského řádu Špitálníků sv. Jana v Jeruzalémě (Maltézští rytíři) a převora v Crato, a doni Irie Gonçalves z Carvalhalu. Asi rok po narození bylo dítě královským dekretem prohlášeno za legitimní, a mohlo se mu tak dostat rytířské výchovy a vzdělání, jak bylo obvyklé pro potomka šlechtického rodu. Ve třinácti letech se Nonius stal pážetem královny Leonory, byl přijat ke dvoru a pasován na rytíře. V šestnácti letech se na přání svého otce oženil s bohatou mladou vdovou doňou Leonorou de Alvim, v tomto svazku se jim narodily tři děti.