V poselství po polední modlitbě papež vyzývá každého člověka, aby si položil otázku, nakolik je či není blízko k pochopení a solidaritě s trýzněným lidem, který trpí.
Druhá světová válka bolestně zasáhla i britské kolonie v Indii. Kalkata byla opakovaně bombardována japonským letectvem. Válkou vyvolaný hladomor si v letech 1942-43 vyžádal dva až tři miliony bezprostředních obětí (smrt hladem a na nemoci z podvýživy), další miliony lidí se ocitly – díky válečné inflaci – pod hranicí chudoby. Britská armáda v dubnu 1942 zrekvírovala školu Matky Terezy v Kalkatě jako vojenskou nemocnici, všechny sestry a chovanky musely odejít. Matce Tereze se podařilo pronajmout improvizované prostory, bylo jí tehdy něco málo přes třicet let…
Láska – to jest Duch Svatý ve vás – je vaše pravé já. Láska je, odkud pocházíte, a láska je, kam jdete. Není to nic, co byste si mohli koupit. Není to nic, čeho byste mohli dosáhnout. Je to Boží přítomnost ve vás, zvaná Duch svatý – neboli nestvořená milost, jak říkají někteří teologové.
Nedokážeš ji vyrobit, milý čtenáři, žádným správným chováním. Nemůžeš Boha přimět, aby tě miloval o jediný vlásek víc, než už tě právě teď miluje.
Nemůžeš.
Ty jsi, můj Pane Ježíši, ve svaté Eucharistii. Jsi tady, metr ode mne, v tomto svatostánku… Jak jsi blízko, můj Bože, můj Spasiteli, můj Ježíši, můj Bratře!
Můj Bože, rač mi dát ustavičné vědomí tvé přítomnosti (…), a zároveň tu plachou lásku, již pociťujeme v přítomnosti toho, koho vroucně milujeme, a která způsobuje, že stojíme před ním a nemůžeme od něj odtrhnout oči.
(Charles de Foucauld /1858-1916/, La Dernière Place)
Jak niterně se můžeme setkat s jeho něhou, jež ho má k tomu, aby se nám daroval v Eucharistii! Pokaždé je to cosi jako objetí, v němž si nás tiskne ke svému ukřižovanému a současně oslavenému srdci.
(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)
Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881-1955/ byl vrstevníkem několika – velmi různorodých – karmelských svatých: sv. Tita /*1881/, sv. Alžběty od Trojice /*1880/, sv. Jiřího Precy /*1880/, bl. Marie Sagrario /*1881/ či bl. Marie Curcio /*1877/. Roku 1899 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a pouhé tři roky po kněžském svěcení se ocitl v zákopech 1. světové války. Jako kněz nemohl bojovat, celé čtyři válečné roky však strávil na frontě jako nosič raněných; jeho dva rodní bratři v této válce padli. Péčí České společnosti Teilharda de Chardin vyšly jeho dopisy z let 1914-1919, z nichž nabízíme následující ukázku:
(starozákonní prorok • svatý • památka 14. června)
Texty propria
Elizeus ("Bůh je má spása") je výraznou osobností biblických dějin spásy IX. století před Kristem. Známe jméno jeho otce Šáfata, rodáka z Ábel-mechóly, víme, že jeho rodina byla zámožná (1 Kr 19,16-19). Bůh ho povolal přímou volbou (1 Kr 19,16), aby byl nástupcem proroka Eliáše (1 Kr 19,19-21). Po Eliášově tajemném zmizení pokračoval v jeho poslání a obdržel Eliášova ducha v míře stanovené zákonem pro dědičný podíl prvorozeného syna - dvojnásobek dílu dalších dědiců (2 Kr 2,1-15).
Prostá duše, která každý den ráno obětuje „všechny své modlitby, práci, radost i trápení“ nadcházejícího dne a pak bez reptání přijímá a s láskou reaguje na všechny situace toho dne jako na seslané od Boha, proniká téměř s dětskou vírou do hloubky pravdy o Boží vůli. Předvídat, jaká bude Boží vůle, rozumovat o tom, co jí určitě musí být, je lidská bláhovost a zároveň nejzchytralejší pokušení. Holá, prostá pravda zní, že jeho vůlí je to, co nám každý den sesílá, ať už jsou to okolnosti, místa, lidi nebo problémy. Jde o to, naučit se ji chápat, a to nikoli jen teoreticky či ve vzácných okamžicích osvícení skrze Boží milost, ale den co den.
(Walter J. Ciszek SJ /1904-1984/, vzpomínky na pracovní tábor v Rusku, On mne vede, 3. kapitola)
„Obrať se, obrať se, Šulamitko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět“ (Pís 6,12). Jaká je to výzva našeho Snoubence!... Jakže! My se už ani neodvažujeme na sebe pohlédnout, tak se pokládáme za bezvýrazné a nevzhledné, a Ježíš nás volá, chce se na nás po libosti dívat, ale není sám, s ním se i ostatní osoby Nejsvětější Trojice přicházejí zmocnit naší duše… (…) Ale také jaké je to štěstí, pomyslíme-li, že Pán Bůh, celá Nejsvětější Trojice na nás hledí, že je v nás a že na nás pohlíží se zalíbením.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 165, Celině, 7. července 1894)
(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 12. června)
Texty propria
Otec Januszewski se narodil 11. června roku 1907 v obci Krajenki v Polsku. Při křtu dostal jméno Pavel. Ve svých dvaceti letech vstoupil do karmelitánského řádu ve Lvově a přijal řeholní jméno Hilarius. Sliby pak složil 30. prosince roku 1928. Přípravné studium filozofie vykonal na karmelitánském řádovém učilišti v Krakově, kde byl v té době členem komunity a vyučujícím - tedy snad i jeho přímým učitelem - jen o pět roků starší P. Prokop Valena! Oba z Krakova v roce 1931 odešli - bratr Hilarius do Říma studovat teologii a P. Prokop do Kostelního Vydří, aby se ujal správy farnosti i poutního místa.
Osvobození koncentračního tábora v Dachau, jehož se nedožil ani Hilarius ani Titus, se dočkali dva naši pozdější biskupové a kardinálové – Josef Beran a Štěpán Trochta.
Okupanti – tehdy i dnes – si dávají záležet na likvidaci elit decimovaného národa, ať už jde o politiky, kněze, novináře či profesory. Scénář bývá velmi podobný. Po zatčení a uvěznění následuje trest smrti, nebo přeložení do „filtračního“ tábora a zavlečení do vězeňského lágru na území agresora. Zatímco za německé okupace se dařilo osudy zatčených v mnoha případech průběžně sledovat nebo alespoň zpětně dohledat a němečtí nacisté v Dachau umožňovali vězňům si se svými blízkými dopisovat, o statisících Ukrajinců zavlečených do odlehlých částí Ruské federace nejsou zatím žádné zprávy…