Doporučujeme
Měsíc po smrti naší svaté Matky vypukla v komunitě chřipková epidemie. Byla jsem na nohou sama se dvěma dalšími sestrami, nikdy nebudu s to říct všechno, co jsem viděla, jaký se mi zdál život a všechno, co pomíjí. Den mých devatenáctých narozenin byl oslaven jedním úmrtím, brzy po něm následovala dvě další. V té době jsem se sama starala o sakristii, má vedoucí v této práci byla velmi vážně nemocná a já jsem musela připravovat pohřby, otevírat mříže chóru ke mši sv. atd.
Pán Bůh mi dal v té době mnoho milostí a síly, dnes se ptám, jak jsem mohla beze strachu dělat všechno, co jsem dělala. Smrt vládla všude, nejvíc nemocné sestry byly ošetřovány těmi, které se samy sotva vlekly, když nějaká sestra vydechla naposled, musely jsme ji nechat o samotě… Ale uprostřed této opuštěnosti jsem cítila, že Pán Bůh nad námi bdí.
(sv. Terezie od Dítěte Ježíše, rukopis A; Terezie zmiňuje návrat epidemie na přelomu roku 1891 a 1892 – zmíněná Matka Jenovéfa zemřela 5. prosince, další tři sestry počátkem ledna; hlavní vlna 1889/90 měla jen ve Francii 70.000 obětí; pro srovnání: dnes Francouzi evidují něco přes 70.000 obětí covidu.)
Chtěla bych, abyste se moc netrápili a abyste se odevzdali do vůle Boží; kdyby mě měl za užitečnou na této zemi, jistě by nedopustil, abych dostala tuto nemoc, protože jsem ho tolik prosila, aby mě z tohoto světa neodvolával, dokud mě budou děti potřebovat. Zkrátka, nevidím věci černě, je to veliká milost, kterou mně Pán Bůh dává. Ať je tomu jakkoliv, využijme příhodného času, jenž nám zbývá, a netrapme se; ostatně, vždycky se stane jenom to, co bude chtít Pán Bůh.
(sv. Zélie Martinová, korespondence)
Největší milostí, kterou by mi Bůh mohl prokázat, by bylo, abych mohl obětovat svůj život pro milosrdnou lásku, když už jsem jej nemohl obětovat pro víru, jak jsem po tom dlouhý čas toužil.
(bl. Angelo Paoli, výroky)
(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 20. ledna)
Francesco Paoli se narodil 1. září roku 1642 v osadě Argigliano. Jeho rodiče se jmenovali Angelo Paoli a Santa, roz. Morelli, a mezi sousedy se těšili úctě pro svou poctivost, zbožnost a také solidaritu s potřebnými a chudými (ačkoliv sami nebyli nijak zvlášť zámožní). Tyto vlastnosti si Francesco, první z jejich sedmi dětí, nesl po rodičích celým svým životem. Již jako mladíkovi mu jeho krajané přezdívali „otec chudých", což na nás působí dojmem proroctví, protože po jeho smrti papež Klement XI. tatáž slova nechal vytesat na jeho náhrobní kámen.
Zlý způsobuje, že svoji křehkost posuzujeme negativně, zatímco Duch ji slitovně vynáší na denní světlo. Toho, co je v nás křehké, je nejlépe se dotýkat něžně. Ukazování prstem a soud, který vynášíme nad druhými, jsou velmi často znamením naší neschopnosti akceptovat vlastní slabost a křehkost. Pouze něha nás ochrání před vlivem žalobníka. Proto je důležité setkání s Božím milosrdenstvím, zejména ve svátosti smíření, zkušeností pravdy a laskavosti. Paradoxně nám může povědět pravdu i Zlý, ale činí tak, aby nás zavrhnul. Víme však, že Pravda, která je od Boha, nás nezavrhuje, nýbrž akceptuje, objímá, podpírá a odpouští nám. Pravda se nám vždycky ukazuje jako milosrdný Otec z podobenství: vychází nám vstříc, vrací důstojnost, staví znovu na nohy a strojí nám hostinu s odůvodněním: »tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen.«
(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve)
Ó Panno, vzpomeň si, že tvůj Syn na kříži řekl, s myšlenkou na mě, který bych se na tomto světě nikdy neopovážil zkřížit svůj zrak s Tvým: To je tvůj syn.
Ó můj bratře, ať už jsi kdokoli, ať už ve svém srdci skrýváš jakoukoli nečistotu, nezapomeň nikdy na poslední slovo, které ti věnoval Spasitel. Když na tebe hleděl z kříže, řekl ti: To je tvá matka.
(kard. Charles Journet /1891-1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Dokonce i ten nejubožejší člověk a ten, kdo je zatěžkán břemenem hříchů, si může stoupnout před Pána a modlit se za někoho jiného. Hlavně proto, že Pán není pouze spravedlivý, ale především milosrdný.
(sv. Terezie Benedikta od Kříže)
Důležitá a velmi povzbuzující poznámka: námaha, kterou podstupujeme, když usilujeme o důvěrné společenství s Bohem, je znamením, že nám Bůh chce své přátelství skutečně dát. Buďte si tím jist, vždyť i toto usilování je darem Božím. Každý učiněný krok je důkazem, že Bůh už předem připravil naši cestu. Každý úkon vůle, jímž se rozhodujeme pro spojení s Bohem, je znamením, že se nám od Boha dostalo této výsady.
(otec Jeroným /1907-1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)
Co dělat v době krize? Především ji přijmout jako čas milosti, který je nám dán, abychom pochopili Boží vůli vzhledem ke každému z nás a vůči celé církvi. Musíme vstoupit do zdánlivě protichůdné logiky, v níž »když jsem slabý, právě tehdy jsem silný«. Je třeba pamatovat na ujištění, které dal svatý Pavel Korinťanům: »Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet«. Zásadní je nepřerušovat náš dialog s Bohem, i kdyby byl namáhavý. Modlit se není snadné. Musíme se modlit bez přestání. Neznáme žádné jiné řešení zakoušených problémů, než jedině více se modlit a zároveň dělat vše, co je v naší moci, s větší nadějí. Modlitba nám umožní »doufat proti všemu očekávání«.
(promluva papeže Františka k římské kurii, 21.12.2020, bod 9)
Největší neopatrností v duchovním životě je lidská opatrnost. Ta totiž z našeho života pozvolna vyloučí působení Boží všemohoucnosti a náš život víry tak zeslábne, že v něm nezůstane téměř nic nadpřirozeného.
(Benedikt Holota OFM /* 1922/, deník, 5.3.1972)
Bůh od nás nevyžaduje žádné velké oběti: čas od času na Něho trochu myslet, trochu se Mu klanět: občas Mu svěřit svoje starosti, jindy Mu zase poděkovat za požehnání, kterého se nám dostalo a stále ještě dostává – i při všech našich těžkostech a námahách. Prosí Vás, abyste u Něho čerpala útěchu, jak často jen můžete. Mějte vůči Němu srdce otevřené, třeba i v době jídla nebo když jste ve společnosti – přijme i sebemenší vzpomínku. Nemusíte Ho hlasitě volat: je nám blíž než si myslíme.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 5)