KARMEL

Ty víš, můj Bože, že jsem nikdy netoužila po ničem jiném, než abych milovala, nedělám si nárok na žádnou jinou slávu. Tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou, a teď je to propast, jejíž hloubku nemohu dohlédnout. Láska přitahuje lásku, a tak se, můj Ježíši, má láska vrhá k tobě, chtěla by naplnit propast, která ji vábí, ale běda! Není to ani kapka rosy, ztracená v oceánu! Abych tě mohla milovat, jako mě miluješ ty, musím si půjčit tvou vlastní lásku, jen tak najdu pokoj.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rukopis C, 35r)

(zakladatelka Karmelitek lásky /OCD/ • svatá • nezávazná památka 22. května)

Texty propria

Dříve než Francouzská revoluce rozpoutala zmatky, nepokoje, násilnosti a válečnou vřavu, dosáhl šlechtický rod de Vedruna v severovýchodním Španělsku vrcholu své moci a vážnosti. Byl nejvýš respektován pro svou čestnost a bezúhonnost, jakož i pro své postavení a vliv mezi elitními rodinami v Barceloně a na katalánském venkově. Lorenzo de Vedruna a jeho žena Teresa Vidal vychovali svých osm dětí tak, že z nich byli praví malí šlechticové, a ani ve snu je nenapadlo, že jejich páté dítě, malá Jáchyma, by mohlo být jiné a nějak mimořádné. Avšak bylo.

Ne všichni Ježíše Zmrtvýchvstalého viděli. Proč vlastně? Proč nepřišel vítězně za farizeji či za Pilátem, aby jim ukázal, že žije, a proč se zrovna oni neměli dotknout jeho ran?
Vidí jej pouze ten, komu se On chce zjevit. A On se zjevuje pouze tomu, koho může poslat. On se nezjevuje zvědavosti, ale lásce…

(kard. Joseph Ratzinger, velikonoční meditace, 1984)

Mikuláš Hermann – pozdější bratr Vavřinec od Vzkříšení - se narodil v roce 1614. V mládí se nechal naverbovat do třicetileté války, podílel se na plenění a drancování, unikl šibenici. Kvůli zranění se vrátil domů, tělesně i duševně se ale zotavoval jen pomalu. V roce 1640 vstoupil do karmelitánského kláštera v Paříži. Zde se mu znovu a znovu vracely vzpomínky na jeho vojenský život, pronásledoval ho strach. Deset let strávil v obavách a nepokoji, aniž by zakusil úlevu v modlitbě nebo skrze soucit druhého člověka. Až později mu bylo dopřáno, aby své utrpení uchopil jako znamení své velké lásky k Bohu a přijal svou životní cestu.

Nermuťte se nad tím, co nazýváte křížem, jenž má původ ve vašem temperamentu. Pán Bůh má ve svém domě pro všechny temperamenty místa dost. Nemáme na nich co měnit, jsou takové, jaké jsou, ve svém omezení i ve svém bohatství. Hlavní je naplnit láskou onu nádobku, o níž Bůh od věčnosti rozhodl, že nám ji dá.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Všechno, co je ve mně dobré, způsobilo svaté přijímání, jemu vděčím za všechno. Cítím, že mě ten svatý oheň zcela proměnil. Ach, jak se raduji, že jsem Tvým příbytkem Pane, mé srdce je svatyní, ve které ustavičné přebýváš…

(Faustyna Kowalská /1905-1938/, Deníček, V. sešit, 1392)

Boží odpuštění napravuje nenapravitelné. Ne tím, že by způsobilo, aby to, co bylo zničeno, zničeno nebylo. Ale tím, že v srdcích, kde hřích poničil růže první lásky, jejich čistotu i svěžest, dává vykvést tmavým růžím – leckdy stejně krásným, někdy i krásnějším -, růžím druhé lásky s její lítostí, s jejími slzami, s její horoucností.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Od té doby, co je tu v domě jedna postulantka, musím často myslit na naše řeholní mládí, na podivuhodnou cestu k hoře Karmel. Každá ta cesta je pozoruhodně řízena. A dějiny duší na Karmelu jsou ještě podivuhodnější. Jsou ukryty hluboko v Božském Srdci. To, o čem se nám někdy zazdá, že tomu na své cestě nerozumíme, zůstává jen prchavým zábleskem toho, co je Božím tajemstvím až do chvíle, kdy se nám to samo zjeví. Naděje, že v budoucnu nám bude všechno objasněno, je mou radostí. Víra v tajemství dějin duší nás musí posilovat, i když by nám mohlo brát odvahu to, co vidíme na sobě a na jiných.
Dnes je svátek svatého Šimona Stocka. Ráno při mši svaté jsme mu zpívaly a potom ještě májovou píseň Flos Carmeli. V té je tolik příslibů!

(Terezie Benedikta od Kříže, dopis přítelkyni, 16. května 1941)

(karmelitán • svatý • nezávazná památka 17. května)

Texty propria

Podle nejstarších, historicky spolehlivých údajů byl Šimon Stock anglické národnosti, v letech 1256-1265 byl generálním představeným karmelitánského řádu (1), vyznačoval se svatostí života a zemřel pravděpodobně 16. května 1265 v Bordeaux ve Francii. Po jeho smrti jsou zmiňována zázračná vyslyšení těch, kteří s prosbou o přímluvu navštívili jeho hrob, a v průběhu 14. století vyrostl v Bordeaux místní kult k tomuto světci.

Od července 1890 pobýval svatý Charles de Foucauld v trapistickém klášteře v Akbesu (tehdy Sýrie, dnes Turecko). Zde byl svědkem počátků arménské genocidy, která vrcholila v letech 1915-18 a při níž Turci vyvraždili přibližně 1,5 milionu Arménů. Charles tehdy velmi trpěl pocitem, že jej chrání jeho národnost. Roku 1896 psal své sestřenici: