Doporučujeme
V mládí si člověk představuje, že v životě dosáhne mnohem vyššího cíle, než je ten, ke kterému ho Bůh volá. Skutečným nebezpečím však je, že nenaplní ani to Bohem stanovené životní poslání. Proto není pro život duše nic tak důležité jako vytrvalost a důvěra. Nepochybujme o tom, že růžový keř přinese růže – vždyť proto byl stvořen jako růžový keř. Čas je někdy těžkým břemenem, vždy však je Božím služebníkem a pomáhá především těm, kdo kráčejí po Božích cestách.
(otec Jeroným /1907-1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu z 24. 11. 1961)
K Lásce, k mé Lásce pospěšte, králové země! Pojďme, klanějme se! Zpívám o vznešenosti, o moci našeho Spasitele, neboť jsme dílem jeho rukou, cenou jeho krve. Pojďme, klanějme se!
Není Boha, který by se mu podobal! Pospěšte… Pospěšte všichni, kdo jste na zemi, nezastavujte se u toho, co je pozemské, vždyť je to všechno marnost, co v mžiku skončí! Pojďme, klanějme se!
Jsme jen vyhnanci a poutníci na této zemi. Pojďme, klanějme se! Je to náš Král, je to náš Otec! Pojďme, klanějme se!
(sv. Marie od Ukřižovaného, zpěv ve vytržení, 70. léta 19. stol.)
Jestliže jsme nedokázali přijmout utrpení v okamžiku, kdy se dostavilo, je tu ještě ta veliká věc, že je přijmeme později. Je to úkon oběti Bohu náležící a je vždy prost pýchy. A nemyslete si, že se dopouštíte chyby, když trpíte. Vyplývá to z Vaší činorodé povahy. Je to kříž, není to hřích; věřte mi, mé milé dítě.
(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)
Ach, můj Pane a můj Králi! Kdo by dokázal vylíčit Váš majestát! Je nemožné nevidět, že jste Velebnost sama! Kdo na Vás hledí, zůstane pln úžasu; ale ještě více udivuje, můj Pane, Vaše pokora a láska k tvoru, jako jsem já. Když přejde první pocit ohromení, může se s Vámi všechno probírat a lze s Vámi mluvit, jak jen libo. A pak má člověk daleko větší strach, aby Vás neurazil. Ale to už není obava z trestu, protože každý trest by byl – ve srovnání s možností Vás ztratit – naprosto nicotný.
(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života, XXXVII,6)
To, co bylo ve Vašem životě křížem, který nesl JEŽÍŠ, se postupně stane jeho křížem, jejž ponesete Vy, ale nebudete sama, bude Vás podpírat jeho největší láska.
Jsou chvíle, kdy se nám vlny valí přes hlavu. Ale vždy je tu Bůh a jeho láska. Nemiluje nás kvůli tomu o nic méně. Později pochopíme, že ty chvíle, kdy jsme na tom byli jako žebráci, byly možná vrcholnými okamžiky našeho žití.
(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)
(OCD • svatý • nezávazná památka 19. listopadu)
Josef Kalinowski se narodil v polské šlechtické rodině ve Vilniusu na Litvě dne 1. září 1835. Tou dobou (od konce 18. století až do roku 1918) trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou, oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány (1). Nejprve navštěvoval Josef Ústav pro šlechtice, kde vyučoval jeho otec (maminku ztratil záhy po narození). Absolvoval jej s vynikajícími výsledky, poté krátce studoval agronomii v Hory-Horkach.
Prosím Boha, aby ulehčil tvému utrpení, a pokud ve své otcovské prozřetelnosti tuto modlitbu nevyslyší, nepřestanu ho prosit, aby pro tebe z tvého utrpení udělal zdroj zásluh.
Když je tak těžké a skoro nemožné přinášet pomoc a úlevu trpícím, zůstává jediné: prosit Boha, aby jim dal pokoj odevzdané a smířené duše.
(Sv. Rafael od svatého Josefa)
Když zůstanu sama, až se to stydím přiznat, modlitba růžence mě stojí více sil než kající praktiky… cítím, že se jej modlím tak špatně! Musím se násilím nutit k rozjímání růžencových tajemství; nedokážu soustředit myšlenky… Po dlouhý čas jsem se rmoutila tím nedostatkem zbožnosti, který mě překvapoval, protože tak nesmírně miluji svatou Pannu, že bych s lehkostí měla odříkávat modlitby k její chvále, které jsou jí tak milé. Teď už se ale tolik netrápím; jsem přesvědčena, že je-li Královna nebe mou Matkou, je spokojena i s mou dobrou vůlí.
(Sv. Terezie od Dítěte Ježíše)
Připomínejte si nemocné chudé, kterým se stává, že si nemají ani komu postěžovat. Ostatně, být chudé, a zároveň opečovávané, s tím se nikam nedojde. … Umějte trošku trpět pro lásku Boží, aniž by o tom museli hned všichni vědět! Tím spíše, že toto naříkání není k ničemu, protože dané zlo to stejně neutiší. Ve všem tom, co jsem řekla, nemám na mysli vážné nemoci, nýbrž ony bolístky, které se dají přemoci. Věřte, dcery, že když už jednou začneme přemáhat tato tělíčka, ona nás už pak nebudou tolik trápit. Pokud se jednou provždy nerozhodneme přijmout smrt a nedostatek zdraví, nikdy nic nedokážeme. Snažte se proto toho nebát a celé se odevzdejte Bohu, ať si přijde, co přijde. Co na tom, jestli zemřeme? Kolikrát se tělo vysmálo nám: nevysmějeme se i my občas jemu? A věřte, že toto rozhodnutí je důležitější, než si dokážeme představit; pokud to totiž budeme dělat stále častěji, s Pánovou milostí se staneme jeho paní. Nuže, zvítězit nad takovým nepřítelem je pro zvládnutí bitvy tohoto života velkou věcí. Kéž to učiní Pán, jak jen on sám může.
(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti, 11,3-5)
Nikdy jsem tolik nechápala, že utrpení je největším znamením lásky, kterou Bůh může dát svému tvoru, avšak nikdy jsem nepochybovala, že na dně kalicha je pro ty, kteří vypili celou sedlinu, ukryta velká sladkost. Drahá paní, je to otcovská ruka, ruka nekonečně něžná, která rozděluje utrpení.
(sv. Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 262)