KARMEL

Má drahá Marguerite,
vzhledem k tomu, jak dlouho by šla pošta do Sarcenatu (zejména okolo Nového roku), píšu Ti raději do Paříže. Až se vrátíš, najdeš tam tento lístek. Mé přání do roku 1917 se tak k Tobě odstane trochu opožděně. Ty však velmi dobře víš, že jsem je vyslovil v pravý čas ve své mysli i v modlitbě a že na tomto zpoždění málo záleží. Víš, co Ti přeji: aby skrze radost i bolest, práci i nečinnost, úspěchy i nezdary, sjednocení i ztráty v Tobě rostl náš Pán a zaujal první místo ve Tvém konání i náklonnostech! …

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881-1955/, dopis z fronty, sestřenici, 28. prosince 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914-1919, Malvern 2021)

Maria, Matko Boží a Matko naše, obracíme se k tobě v této hodině soužení. Jsi naše Matka, miluješ nás a znáš nás: nic, co je nám drahé, před tebou není skryto. Matko milosrdenství, mnohokrát jsme zakusili tvou prozřetelnou laskavost, tvou přítomnost, která nám přináší pokoj, protože nás vždy vedeš k Ježíši, knížeti pokoje.
V bídě hříchu, v naší únavě a křehkosti, v tajemství bezpráví zla a války nám ty, svatá Matko, připomínáš, že Bůh nás neopouští, ale stále na nás s láskou hledí, touží nám odpustit a pozvednout nás.
V této temné hodině nám přijď na pomoc a potěš nás. Každému z nás řekni: "Copak nejsem vaše matka?" Ty víš, jak rozplést zmatky našich srdcí a uzly naší doby. Vkládáme do tebe svou důvěru. Jsme si jisti, že zejména v době zkoušky nepohrdneš našimi prosbami a přijdeš nám na pomoc.
Stejně tak jsi učinila v galilejské Káně, když jsi uspíšila hodinu Ježíšova zásahu a uvedla světu jeho první znamení. Když se hostina změnila ve smutek, řekla jsi mu: "Nemají víno". Zopakuj to znovu Bohu, Matko, protože dnes nám došlo víno naděje, radost se vytratila, bratrství se rozplynulo. Ztratili jsme lidskost, promarnili jsme mír. Stali jsme se schopnými jakéhokoli násilí a ničení. Naléhavě potřebujeme tvůj mateřský zásah.
Ať tvé mateřské ruce pohladí ty, kdo trpí a prchají pod náporem bomb. Kéž tvoje mateřská náruč utěší ty, kteří museli opustit své domovy a svou zemi. Kéž nás tvé bolestné srdce pohne k soucitu a povzbudí nás, abychom otevírali dveře a starali se o zraněné a opuštěné lidstvo.

(papež František, úryvky z Aktu zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, 25. března 2022)

Již brzy budu stát před nejvyšším Soudcem svého života. A jakkoli mám při pohledu na svůj dlouhý život mnoho důvodů k obavám a strachu, přesto jsem pln radostné odvahy, protože pevně věřím, že Pán je nejen spravedlivý Soudce, ale také Přítel a Bratr, který již sám protrpěl mé nedostatky, a proto je jakožto Soudce zároveň mým Obhájcem (Paraklétem). Při pohledu na hodinu soudu je mi zřejmé, jakou milostí je být křesťanem. Vytváří to známost, ano, dokonce přátelství se Soudcem života, a to mi dovoluje s důvěrou projít temnou branou smrti. Přitom mi stále přichází na mysl, co vypráví Jan na začátku knihy Zjevení: Vidí Syna člověka v celém jeho majestátu a padne mu k nohám jako mrtvý. On však na něj položí svou pravici a řekne: „Nic se neboj! To jsem já!...“

(emeritní papež Benedikt XVI. /* 1927/, list věřícím mnichovské arcidiecéze, 6. února 2022)

Jako vzpomínku na dnešní 120. výročí narození básníka Jana Čepa /31. 12. 1902 – 25. 1. 1974/, a zároveň jako malé silvestrovské bilancování uveřejňujeme Čepovu „Modlitbu“, která vyšla tiskem jako novoročenka roku 1940.

Titus Brandsma udržoval častý kontakt se svým o rok mladším bratrem Jindřichem. V klukovských letech společně studovali v malém františkánském semináři v Megen. Titus po maturitě zamířil na Karmel, Jindřich zůstal věrný františkánům. Jindřich později vzpomínal, že nikdo nepsal dopisy s živějším zájmem o každodenní život druhých než právě Titus. Uvádíme zde plné znění Titova posledního soukromého dopisu, který napsal na svobodě, necelé tři týdny před svým zatčením a uvězněním.

Nijmegen, 31. prosince 1941

Milý Jindřichu,

opětuji co nejsrdečnější přání do Nového roku. Ať Bůh zahrne svým požehnáním Tebe, dílo vás všech v Drachten a hlavně sestry. Zůstaňme spojeni ve společenství svatých. Kéž vám náš Pán daruje radost Božích dětí. Je mi moc líto, že Tě opět trápí nervy, jak píšeš. Žij poklidně, plně důvěřuj v Pána, v jeho milost. Ať se stane, co se stane, On je s námi vždy a všude. V klidu se svěř Jeho prozřetelnosti.

Jak ses ptal po doutnících, tak to nebude tak snadné. Sjezdil jsem celou zemi, ale doutníky se, milý brachu, stávají vzácností, zejména ty levné. Už na ně nikde nenarazíš, ale budu na to pamatovat.

V úterý jsem přednášel na Katolické akademii v Rotterdamu o otci Brugmanovi(1). Ano, jsem do něj tak trochu blázen. Odtud jsem jel do Haagu. A dneska ráno(2) jsem se stavil v Utrechtu za arcibiskupem kvůli tisku. V pátek a v sobotu musím navštívit různé redakce katolických novin, aby byla stanovena jasná pozice, kterou je třeba držet v aktuální otázce(3). Procestuji tak celou zemi a poohlédnu se po levných doutnících, ale slíbit nemohu nic. Sehnal jsem nějaký tabák, ale ten máš nejspíš taky.

Co se týče nemocnice(4), o níž jsi psal s určitými obavami, je to pro vás skutečně obtížné. Pevně doufám, že náš Pán najde nějaké překvapivé řešení. Bude to zase v pořádku. On má všechno ve svých rukou.

Prosím, vyřiď otci Elpidiovi(5), že konference plánovaná na leden, na které měl promluvit, byla po poradě s farářem odložena na Svatoduší. Myslím, že bude rád, protože ještě neměl všechno pohromadě.

Přeji všem dobrý nový rok. Zdraví mi slouží. Ale to asi uhodneš z toho, jak se trmácím z místa na místo.

V Kristu

Tvůj Titus O.Carm.

(1): Johannes Brugman OFM /ca. 1400-1473/, vynikající básník a výmluvný kazatel; autor dvou životopisů sv. Lidwiny ze Schiedamu /1380-1433/; zemřel v Nijmegen.

(2): 31. prosince roku 1941 byla středa. Slavnost Matky Boží, čtvrtek 1. ledna, strávil Titus svátečním způsobem ve své komunitě, bylo to zřejmě poslední poklidné společné setkání. V pátek 2. ledna začal objíždět redakce, zatčen a uvězněn byl 19. ledna.

(3): „aktuální otázka“ i návštěva u utrechtského arcibiskupa de Jonga se týkaly nařízení okupantů, aby katolické noviny musely povinně uveřejňovat nacistická oznámení (což dosud odmítaly).

Holandští biskupové zastávali dlouhodobě konsistentní postoj vůči národnímu socialismu. Již roku 1936 zakázali katolíkům vstup do nizozemského Národně-socialistického hnutí. O rok později získali oporu v encyklice Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), v níž Pius XI. popsal národní socialismus jako „provokující novopohanství“, „popření církve“ a „manifestační odpadlictví od víry“. Několik měsíců po obsazení Holandska (1940) vyhlásili, že členství v Národně-socialistickém hnutí je těžkým hříchem, „i když vstup do strany nebyl motivován souhlasem s její ideologií, ale materiálním prospěchem. Ani nátlak, ani strach z represe nejsou dostatečným důvodem vstupu“.

Okupanti se snažili ovládnout nejrůznější instituce. Postupně si vynutili správu katolických odborů, Katolické unie rolníků nebo Federace katolických učitelů. Biskupové jednali vždy stejně: vyzvali členy všech zmíněných organizací, aby z nich pod hrozbou exkomunikace vystoupili. V případě tisku (v zemi se více než třetina obyvatelstva hlásila ke katolické víře) nemohli postupovat jinak: zakázali katolickým novinám „uveřejňovat oznámení holandského národně-socialistického hnutí, váží-li si katolického ducha svých novin. A to i pod hrozbou velké pokuty nebo zastavení či likvidace novin“. Titus měl za úkol osobně seznámit redakce katolických novin s tímto rozhodnutím, což se stalo bezprostřední příčinou jeho zatčení.

(4): Františkány spravovaná nemocnice se patrně ocitla v potížích.

(5): Pravděpodobně P. Elpidius Bruna OFM, Titův spolupracovník ve Frisia Catholica.

(zpracováno podle 2. svazku souborného vydání Titova díla: Titus Brandsma, Letters to the family, 2021; a podle knihy A. M. Sicariho: Svatí Karmelu, KNA 2011)

Když se to správně vezme, je rok vždycky dobrý, lhostejné co přinesl. Nejsou špatné roky a nemohou být. Jen my sami způsobujeme, že rok je dobrý nebo špatný. Jedno je pravé, dobré a blaživé: abychom ve všem, co nás potkává, viděli vůli našeho Pána a milovali ji. Všechny velké i malé události našeho denního života jsou posly Spasitele, kterému máme říkat své „ano“, vždy jen ano. Vše přichází od Boha, vede nás k němu.

(P. Albert Peyriguere /1883-1959/, korespondence, dopis z 20. ledna 1949)

Zbavme se všech stínů, protože Vánoce jsou svátkem radosti. Přesto některé z vás trpí. Ovšem mezi bolestí a smutkem je velký rozdíl. Smutek vás uzavírá do sebe, avšak trpět můžeme i o Vánocích. Stačí pomyslet na všechny, kteří tento den prožijí ve vězení, budou mučeni… Ale i tak ať máte v srdci radost a hlavně naději.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898-1989/, korespondence V/421)

"Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh…“ Otec je Bůh coby ten, který sám sebe vyslovuje, Syn je Bůh coby ten, který je vyslovován. Slovo je řeč Boha k Bohu. Tichá řeč. Obsahuje nekonečné ticho Boha, Ticho, které je Bůh. „Bůh řekl jen jedno slovo, a tím byl jeho Syn; říká je stále ve věčném tichu, a právě v tomto tichu mu může duše naslouchat."

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži; citace z Prologu sv. Jana a z Výroků sv. Jana od Kříže)

Jsem od vás vzdálen tisíce mil, dělí nás obrovská polární pole, led a sněhové bouře – jak bych se k vám mohl dostat? Avšak srdce plné lásky nezná překážky ani hranice, a proto alespoň v myšlenkách letím nad ledovou tundrou a širými lesy, abych vám přinesl radostnou zvěst o narození Krista a abych vás vyzval ke slavení této slavnosti… Snášejme v tomto čase všechny bolesti a utrpení… Zde, uprostřed zmrzlé tundry, bych rád obětoval Bohu, pro vás všechny, své utrpení a svou nouzi. Pozvedám k Bohu svou modlitbu a hledám vhodná slova, abyste vy, kteří překypujete neotřesitelnou vírou v zaslíbení Krista, nositele pokoje, mohli pohlédnout na Ježíška ležícího v jesličkách, ať již se nacházíte v kostele, doma nebo kdekoli jinde.

(Josip kard. Slipyj /1892-1984/, ukrajinský řeckokatolický biskup, 1945 zatčen sovětskou tajnou policií, poté strávil 18 let v gulagu, 1963 na základě intervence Jana XXIII. propuštěn a donucen k vystěhování do Říma; pastýřský list o Vánocích 1954, který se povedlo doručit ze sibiřského gulagu na Ukrajinu…)

Zpívejte
všichni vroucně,
s radostí a jásotem,
božské chvály Pánu, všemohoucímu Stvořiteli!
A přijďte nyní všichni!
Jásejte v Pánu!
Křičte radostí Bohu, naší Spáse!
Přilákejte voláním jeho tvář
a volejme k němu s radostí v žalmech s velkým jásáním!
A proto vy, synové lidí,
chvalte dobře Pána slávy nade všechny věci,
velebte ho a velmi vyvyšujte!
A oslavujte ho na věky věků,
aby všechna čest a sláva na výsostech patřila Bohu,
všemohoucímu Stvořiteli,
a na zemi pokoj lidem dobré vůle!
A dávejte pozor a dívejte se,
kolik věcí pro nás udělal
Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy!
On nám totiž prokázal milosrdenství více než všichni ostatní,
když přijal naši přirozenost
ve svém nejsvětějším chrámu,
nejposvátnějším lůně Panny, své Matky.
Velmi vznešený je tento pokojný Král, nad všemi králi celého vesmíru,
náš Pán, náš Stvořitel,
Vykupitel a Spasitel,
Rádce a náš obdivuhodný Zákonodárce!
Zpívejte tedy nyní všichni
a učenlivým hlasem s jásotem říkejte jedním hlasem a s čistým srdcem,
pokojně a s upřímnou vůlí, v zápalu ducha,
se vší oddaností,
ve jménu Nejsvětější Trojice, Otce a Syna a Ducha Svatého,
zpívejte božské chvály při vzpomínce na lásku,
v nejhlubší lásce jednorozeného Boha
a jeho nejctihodnější Matky,
nejsladší Marie!
Amen.

(František z Assisi /1182-1226/, úryvky dosud neznámé modlitby objevené v Národním historickém archivu v Madridu a poprvé publikované v roce 2022)