KARMEL

„Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Copak můžete odmítat pozvání tak něžné a přátelské? Neříkejte, že toho nejste hodni, ale že to potřebujete. Kdyby byl náš Pán myslel jen na naši nehodnost, pak by nikdy neustanovil svou krásnou svátost lásky. Nikdo na světě ho není hoden, ani svatí, ani andělé, ani archandělé, dokonce ani svatá Panna. Ale on měl na zřeteli hlavně naše potřeby. A potřeby každého z nás jsou velmi naléhavé.

(sv. Jan Maria Vianney /1786-1859/, Promluva o častém přijímání)

Pán hraje vlastní hru – já dávám, co On bere. Zdá se, že nechce, aby se mi dostalo lidské útěchy, kterou bych si vzala z rozhovoru s Vámi. Jsem šťastná ze všeho, co se Jemu nejvíc líbí.

(matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 15. ledna 1963)

Ježíš dobře ví, že i když nemám požitek z víry, snažím se aspoň konat její skutky. Myslím si, že jsem za jeden rok udělala víc úkonů víry než za celý svůj život.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C 7r)

„Pochopila jsem víc než kdy jindy, jak Ježíš touží být milován“ (sv. Terezie od Dítěte Ježíše) … Jak Ježíš touží být milován! Ano, tak to Terezie píše. Tento mluvnický tvar však v sobě nese překvapení. Být milován pro Ježíše znamená, že mu dovolujeme, aby nás aktivně miloval. A pro nás být milován znamená, že se jím necháme milovat. Ježíš je milován tehdy, když nás může plně milovat. Ježíše milujeme, když se necháme milovat v plnosti.

(P. Conrad de Meester OCD /*1936/, Malá cesta Terezie z Lisieux)

Přijmi, Pane, všechnu mou svobodu. Přijmi mou paměť, můj rozum a všechnu mou vůli. Všechno, co mám a co mi patří, mám od tebe: všechno ti to odevzdávám, nalož s tím podle své vůle. Jenom o lásku k tobě tě prosím a o tvou milost, to mi stačí, nic jiného už nežádám.

(sv. Ignác z Loyoly, modlitba Suscipe Domine)

Nebojte se. Právě to, že si představujete, co bude zítra či pozítří, může působit zle. Chraňte se jít dál než od rána do večera a od večera do rána. Budete-li každou takovou cestu konat s Bohem, s Ježíšem, s tichou Pannou Marií, není možné, aby Vás oni nedovedli do přístavu, do skutečného Přístavu.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Naštěstí i tehdy, když je člověk zcela Martou, může zůstat jako Magdaléna neustále u svého Mistra a nazírat jej zcela láskyplným pohledem. A to je náš život na Karmelu, kde modlitba je naším hlavním, a zároveň ne jediným zaměstnáním; modlitba karmelitky nikdy neustává, ale máme také práce, vnější úkony. (…) Ó, jak je na Karmelu dobře, je to nejlepší země na světě a já mohu říci, že jsem tu šťastná jako ryba ve vodě.

(Alžběta od Trojice, dopis 108, strýci a tetě Rollandovým, 11. února 1902)

V nejhlubším nitru naší duše nacházíme základ, v němž má naše bytí své kořeny. Zde je náš domov, zde vstupujeme do Božího království, které nám bylo zaslíbeno a do něhož jsme byli pozváni, v němž nám Bůh už zde na zemi připravil místo. Musíme se klanět Bohu v nejhlubším nitru našeho ducha, mluvit s ním, sjednotit se s ním, ztratit se v něm a v něm opět ‚vyjít', abychom své bytí nově formovali a utvářeli zcela podle Boha, zcela v souladu s Božím obrazem, který do nás vložil. Přitom se musíme úplně odevzdat do Božích rukou, protože on, více než my sami, v nás může způsobit tuto obnovu.

(Titus Brandsma, Das Erbe der Propheten)

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 28. července)

Texty propria

Titus, křestním jménem Anno, se narodil roku 1881 v Oegeskloosteru u Bolswardu v západním Frísku v Nizozemí. Rodině patří veliký statek s rozsáhlými polnostmi a chovem dobytka, přesto rodiče své děti netlačí k převzetí hospodářství. Anno bude celý život vděčně vzpomínat na šťastné dětství prožité v hluboce lidském a zbožném prostředí venkovské usedlosti (1). Rodiče zohlední jeho intelektuální nadání, rodící se touhu po kněžství (a také pro těžký život v hospodářství ne dost pevné zdraví) a umožní mu odejít do vzdáleného Megen. Zde, ve františkánské koleji (2), prožije Anno léta svého dospívání (1892-1898). V sedmnácti letech vstupuje na Karmel v Boxmeeru (3) a přijímá jméno Titus (4). V letech 1900 - 1905 studuje filozofii a teologii (5). Po kněžském svěcení (1905) pak pokračuje ve studiích na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. Zde získává roku 1909 doktorát z filozofie (6) a vrací se zpět do Holandska.

Co se mě týče, já mám prostě radost z toho, že nic nemám – dokonce ani skutečnost Boží přítomnosti. Žádná modlitba, žádná láska, žádná víra – nic než neustálá bolest z touhy po Bohu. Chci psát, ale nemám, co bych víc řekla, než Vás prosit, abyste se za mě modlil. Z celého srdce chci, aby to bylo právě tak, protože tak to chce On…

(matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 17. února 1962)