KARMEL

Sladký Ježíši, když Tě vidím,
ožívá ve mně veliká láska k Tobě.
Ty víš, Ježíši, jak Tě miluji
a že jsme nejlepšími přáteli.

To vyžaduje více odvahy k utrpení.
Ale každé utrpení je pro mne
jedinou cestou k Tvému království.

Pane, když na tvůj obraz hledím, zdá se,
že cítím objetí jak od přítele;
převzácný dar a dobro zajištěné
já nacházím tak ve své věrné lásce.

Tvá láska, vím to, přináší i bolest
a velké odvahy mi bude třeba,
však za tvou slávou jinak se jít nedá,
než strádání na úzké cestě unést.

Jeho Svatost papež František o dnešním poledni jmenoval 37. pražským arcibiskupem a 25. českým primasem J. Exc. Mons. Jana Graubnera, doposavadního arcibiskupa olomouckého a metropolitu moravského.

CELÝ ČLÁNEK

Svěřujeme ti, Matko, svět, všechny lidi a všechny národy, svěřujeme ti také toto zasvěcení se za svět a dáváme je v oběť tvému mateřskému srdci. Neposkvrněné srdce Mariino, pomoz nám přemáhat nebezpečí zla, které se tak snadno zabydluje v srdcích dnešních lidí – zla, které ve svých nepředvídatelných důsledcích zatěžuje naši současnost a zdá se uzavírat cesty k budoucnosti.

Od hladu a války, vysvoboď nás!
Od atomové války, od nevypočitatelného sebezničení a ode všech válek, vysvoboď nás!
Od hříchů proti lidskému životu od jeho počátku, vysvoboď nás!
Od nenávisti a pošlapávání důstojnosti Božího dítěte, vysvoboď nás!
Od všech druhů nespravedlnosti v životě společnosti, států i mezi národy, vysvoboď nás!
Od pohrdání Božími přikázáními, vysvoboď nás!
Od snah zašlapat pravdu o Bohu v lidských srdcích, vysvoboď nás!
Od hříchů proti Duchu svatému, vysvoboď nás!
Vysvoboď nás!

Matko Ježíšova, přijmi toto volání obtěžkané utrpením všech lidí a celých společností. Ať se ještě jednou v dějinách světa zjeví nekonečná moc milosrdné Lásky! Ať zadrží zlo. Ať v Neposkvrněném srdci zazáří pro všechny světlo naděje.

(Jan Pavel II., úryvek ze Zasvěcení Panně Marii Fatimské, během návštěvy na poděkování za záchranu života, 13. května 1982)

Titus Brandsma prožil dětství na rodinném statku v Ugokloosteru. Vztahy v rodině byly nesmírně hezké, takže spolu všichni sourozenci udržovali častý kontakt. V rodném Ugokloosteru zůstala jediná provdaná sestra, ostatní sourozenci zvolili řeholní život. Narodili se v tomto pořadí: Baukje (*1873, později sr. Maria), Apollonia (*1874, později sr. Maria Barbara), Gatsche (*1878, provdala se roku 1901 za Michiela Boera), Siebrigje (*1880, později sr. Willibrorda), Anno (*1881, později fr. Titus) a Hendrik (*1882, později fr. Henricus).

Telefon tehdy rozhodně nebyl běžnou součástí života, Titova sestra a švagr ho mohli využívat až od roku 1940 a i vzhledem k ceně hovoru se telefonovalo jen málo. Titus tedy velmi často psal, v některých obdobích i denně nebo alespoň jednou týdně. Mnoho dopisů je ztracených, ale dochovalo se jich pořád dost na to, abychom v nich mohli zachytit atmosféru každodenního života. Po smrti rodičů (tatínek zemřel v roce 1920, maminka v roce 1933) jsou většinou adresované právě provdané sestře Gatsche a její rodině, občas mladšímu bratru Jindřichovi.

Uvádíme zde plné znění jednoho z prvních dochovaných dopisů. Titovi je pětadvacet, má za sebou devět měsíců kněžského života a dokončuje studium teologie v klášteře v Ossu.

Beata solitudo. Už se zde v této malé cele cítím naprosto jako doma. Ještě jsem se tady nenudil. Jsem sám, to ano, ale nikdy mi nebyl milý Bůh tak blízko. I když já nemohu vycházet k lidem ani lidé nemohou přicházet ke mně, mám chuť křičet radostí, protože On se mi dal znovu nalézt ve své plnosti. On je teď mým jediným útočištěm a já se cítím v bezpečí a šťasten. Chci zde zůstat napořád, pokud On to tak zařídí. Málokdy jsem byl tak šťastný a spokojený.

(Titus Brandsma, deníkový zápis z nacistického vězení)

Koncentrační tábor v Dachau fungoval po celých dlouhých dvanáct let nacistického režimu. První vězni přišli v březnu roku 1933 a zpočátku se rekrutovali především z řad německých oponentů režimu. Záhy se však plnil Židy, Romy, Sinty, homosexuály a prostitutkami, … po Křišťálové noci sem bylo odvlečeno na 11.000 Židů najednou.

Titus byl do Dachau deportován 19. června roku 1942 a byl umístěn do jednoho ze tří „kněžských“ bloků, kterými postupně prošlo celkem 2720 kněží a řeholníků, většinou Poláků. Holanďanů bylo 63 – deset z nich dosáhlo propuštění, sedmnáct nepřežilo a třicet šest se dočkalo osvobození tábora. V roce 1942 žilo v táboře zhruba 8.700 vězňů, zemřelo jich nejméně 5.128 (což je počet zdokumentovaných úmrtí, ale skutečné číslo bylo zřejmě výrazně vyšší).

"Musíme chápat svou dobu a neodtahovat se od dějin. Také my jsme dětmi své doby: Buďme jimi s jasným uvědoměním!“

Titus Brandsma

Příští neděli, dne 15. května 2022, proběhne v Římě svatořečení holandského karmelitána P. Tita Brandsmy (1881-1942). Svatořečen bude muž, který nemlčel, když sousední země rozpoutala agresivní válku a snažila se manipulativní propagandou získat mezinárodní veřejnost na svou stranu.

Když se začaly spojenecké oddíly 6. června 1944 vyloďovat ve Francii obsazené německým vojskem, bylo to pro celý svět signálem naděje, že nadchází mír a že Evropa bude svobodná. Co se tehdy vlastně stalo? Stalo se to, že se jednomu zločinci a jeho kumpánům podařilo převzít v Německu moc. A protože vládla strana, tak zákonnost a nezákonnost byly spolu propojeny a často se skoro zaměňovaly, protože vláda řízená zločincem si osobovala také právní výsady státu a jeho zřízení. Zřízení, které mělo sloužit spravedlnosti, se zvrhlo, a upevňovalo se tak panství nezákonnosti a znamenalo opravdovou vládu lži, která zamlžovala svědomí. Této vládě lži sloužil systém teroru, v němž nebylo možné nikomu důvěřovat.

(O.Carm. • svatý • nezávazná památka 9. května)         

Texty propria

Jiří se narodil - jako sedmé z devíti dětí - 12. února 1880 na Maltě (1). Rodina patřila ke střední třídě, tatínek byl obchodníkem a posléze inspektorem, maminka učitelkou. Bydleli ve Valletě, hlavním městě Malty, blízko kostela Panny Marie Karmelské (zanedlouho se však přestěhovali do Hamrunu). Podle tehdejších zvyklostí v dětském věku přijal škapulíř, a tak se stal členem karmelitánské rodiny. V mládí se cítil povolán ke kněžství. Po studiích přijal kněžské svěcení 22. prosince 1906. Jako diecézní kněz působil po většinu života ve farnosti sv. Kajetána v Hamrunu.