KARMEL

V současnosti se nacházíme v naprostém chaosu. Včera jsme slyšeli bombardování - nevěděli jsme, odkud přichází, kdo a co bombarduje, nikdo nás neinformoval... Když nás rakety zasáhnou, umřeme hned. Pokud nedopadnou na nás, druhý den ráno musíme určit, kam dopadly - pokud do naší oblasti, tak zjistit, co se stalo a koho máme shánět. Je to naprostý zmatek, všichni bojují proti všem.
Máme jedinou jistotu: Pán trpí s námi a čas kříže i nepochopení není časem, kdy máme klást otázky, ale časem utrpení nebo lépe důvěrného odevzdání se Bohu. V situaci pochybností a zmatku je nejlepší otevřít oči srdce, sledovat jeho tlukot, v kterém zní hlas Pána, našeho průvodce.

(P. Ibrahim Alsabagh OFM, farář v syrském Aleppu, svědectví z války, 22. dubna 2016)

Máme-li co dělat s nějakou nepříjemnou duší, neodmítejme ji, nikdy ji neopouštějme. Mějme vždycky „meč ducha“ v ústech, abychom ji vzpamatovaly z jejích omylů: nenechávejme věcem volný průběh, abychom uchránili svůj klid; bojujme stále, dokonce i když není naděje, že bitvu vyhrajeme. Co záleží na úspěchu? Bůh od nás žádá, abychom se nezastavovali před námahami boje, abychom neztráceli odvahu a neříkali: „Čím dál tím hůř! Nedá se s ní už nic dělat, nechám toho.“ Ó, to je zbabělost; je třeba plnit svou povinnost až do konce.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 6. dubna 1897)

Když jdu ke svému Snoubenci a nemám nic, co bych mu mohla nabídnout, protože ve mně nic dobrého není, předkládám mu jeho vlastní bohatství: místo své zlovolnosti mu dávám jeho dobrotu a místo své nedbalosti jeho dokonalá, svatá díla.

(Kateřina de´ Ricci /1522-1590/)

Můj Bože, nevím, jak to, že duše, které tě vidí chudého, mohou dobrovolně zůstávat v bohatství, považovat se za větší než jejich Mistr, než jejich Milovaný, nechtít se ti podobat ve všem, pokud to na nich závisí, a zvláště ve tvém ponížení. Chtěl bych, aby tě milovaly, můj Bože, ale myslím, že jejich lásce něco schází. Já sám si rozhodně neumím představit lásku bez naléhavé potřeby shody, podobnosti a hlavně sdílení všech bolestí, těžkostí, tvrdosti života… Být bohatý, mít se dobře, žít v poklidu ze svého majetku, když ty jsi byl chudý, nuzný a těžkou prací sis namáhavě vydělával na živobytí: to bych já, Bože, nedovedl… Nedovedl bych takto milovat… Služebník nemá být větší než jeho pán.

(Charles de Foucauld /1858-1916/, La Dernière Place)

Dnes si bosý Karmel připomíná památku bl. Maria-Eugène od Dítěte Ježíše OCD /Henri Grialou, 1894-1967/ - a sice ve výroční den, kdy přijal kněžské svěcení a zároveň znamení, že jeho touha po vstupu na Karmel vychází od Pána (4. února 1922).

Henri vnímal již od dětství své povolání ke kněžství. V sedmnácti letech vstoupil do semináře v Rodez, kde ho nadchla autobiografie Terezie z Lisieux. Pořídil si vlastní výtisk a četl „Dějiny duše“ stále znovu. Po dvou letech studium přerušil a dobrovolně se přihlásil do armády. Mladičký důstojník strávil pět let na frontě a účastnil se nejkrvavějších bitev 1. světové války (l’Argonne, Verdun). Byla to právě (dosud neblahořečená) Terezie, jíž svěřoval v zákopech do ochrany sebe i své vojáky. Za své nasazení obdržel nejvyšší francouzské státní vyznamenání - Řád čestné legie – a roku 1919 se šťastně vrátil do semináře a pokračoval v přípravě ke kněžství; při vstupu na Karmel (1922) potom přijal stejný řeholní přídomek jako jeho důvěrná ochránkyně Terezka („od Dítěte Ježíše“).

Válka je bezpochyby tvrdá, děsivá, barbarská; nese s sebou veliké útrapy. (...) Večer po bitvě však člověk znovu shledává, že je stále člověkem, a především křesťanem - a tehdy, když slyší sténání raněných ubožáků nebo chroptění umírajících, trpí nejvíce.

 

Jsme stále zasypáváni kulkami. Tuhle tak strašně prudce hvízdaly kolem nás, že v tu chvíli jeden neví, jak se vyhnout. (…) Sestra Terezie je odstrkuje a chytá.

(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894-1967/, dva úryvky z korespondence, 1914)

Chci se stát obětí Ježíšova Srdce, chci se pro něj zcela obětovat, zříci se všeho, sebe sama a svých věcí! Říkáte mi, že jsem moc mladý a nevím, „co se mi v životě může přihodit…“ Ach, můj Ježíši! Chci ti nabídnout čerstvý květ, jaký je člověku líto utrhnout! Pak se chci položit na tvé Srdce a úplně tento květ pro tebe otrhat, kéž smím zemřít pro tebe samého! Ach, Ježíši! Jaká oběť by to byla, kdybych ti nabízel jen to, co ani nepotřebuji, z mého nadbytku?

(Don Dolindo Ruotolo /1882-1970/, dopis matce, 16. června 1920)

Myslím, že je nepřesné tvrdit, že lidé hledají v řeholním životě více bezpečí tím, že „omezují“ svou činnost; kdyby tomu věřili, byla by to skutečně škoda a jen málo ke cti Prozřetelnosti. Ne, usměrnit (zaměřit) neznamená omezit. Přijmi to jako princip a neúnavně okolo sebe opakuj toto: jedna z nejjistějších známek pravdivosti náboženství, obecně a zejména v duši, je pozorovat, do jaké míry vede k jednání, to znamená, v jaké míře se mu daří vyvést z hlubokých pramenů, které jsou v každém z nás, určité maximum energie a úsilí. Činnost a posvěcení jdou ruku v ruce a podpírají jedna druhou.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881-1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914-1919, 2021)

Neusilujte o bratrskou lásku a o pokoru. Usilujte o to být nádobou, do níž přijde přebývat Bůh: pak budou bratrská láska i pokora jedinými možnými postoji, jež zcela spontánně zaujmete. A i kdybyste tomu třebas desetkrát za den nedostála, vždy se ihned vzchopte v Ježíši, aniž byste se dopouštěla jakékoli násilnosti či byla netrpělivá vůči sobě samé.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

(zakladatelka Karmelitek matky Kandelarie /O.Carm./ • blahoslavená • nezávazná památka 1. února)

Texty propria

Susana Paz Castillo Ramirez (jak zní její občanské jméno) se narodila 11. srpna 1863 ve venezuelském městě Altagracia de Orituco (ve spolkovém státě Guárico).

Dnes si připomínáme 350. výročí narození Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu /* 31. ledna 1673/. Jan Pavel II. si za své biskupské i papežské heslo zvolil Grignionovu krátkou zásvětnou modlitbu Totus tuus:

Jsem celý Tvůj a všechno mé je Tvé, můj milý Ježíši, skrze Marii, Tvou svatou Matku.

(Ludvík Maria Grignion z Montfortu /1673-1716/)