KARMEL

Zdá se mi, že nejsvobodnější duší je ta, která na sebe nejvíc zapomíná. Kdyby se mě někdo zeptal na tajemství štěstí, řekla bych, že ho dosahujeme tehdy, když na sebe nedbáme a zapíráme se v každém okamžiku. Hle, to je dobrý způsob, abychom umřeli pýše: zmocníme se jí vyhladověním!

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 4)

Vnitřní modlitba je modlitbou Božího dítěte, hříšníka, jemuž bylo odpuštěno a který se otevírá k přijetí lásky, jakou je milován, a který na ni chce odpovědět tím, že ještě více miluje. Avšak ví, že láska, kterou odpovídá, je ta, kterou Duch vlévá do jeho srdce; vždyť všechno je milost od Boha. Vnitřní modlitba je pokorná a prostá odevzdanost do láskyplné vůle Otcovy ve stále hlubším spojení s jeho milovaným Synem.

(Katechismus katolické církve, čl. 2712)

Co se mě týče, Otče, nemám co říci, protože temnota je tak temná, bolest tak bolestná. Někdy mě bolest svírá tak pevně, že slyším svůj hlas, jak vykřikne: můj Bože, pomoz mi! Když sestry učím, jak se těsně přimknout k Ježíši, když je učím milovat Ho hlubokou, oddanou, osobní láskou, toužím po tom, abych byla schopna to dělat také. Vidím, jak sestry, které mám přímo před očima, Boha milují, přicházejí k Němu tak blízko, denně se Mu tolik připodobňují – a já, Otče, jsem prostě „sama“, prázdná, vyloučená, prostě nechtěná. A přece ve vší upřímnosti svého srdce jsem šťastná, když vidím, že On je milován…

(matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 16. října 1961)

Raduj se a důvěřuj, vždyť bys mě nehledal, kdybys mě už nebyl našel! Nehledal bys mne, kdybych ti už nepatřil. Ničeho se tedy neboj.

(Blaise Pascal /1623-1662/, Myšlenky)

Pokud jde o Vaše rodiče a sestru, nikdy neztrácejte naději. Vzpomeňte si, jakou trpělivost měl Bůh s Vámi. Vypadalo to, že Vás nic nedokáže přivést k pochopení jeho lásky. A stalo se nemožné. Je naším úkolem, abychom se pokoušeli milovat Boha ve své ubohosti, vydávat o něm svědectví, jež bude vždycky jen nepatrné, nekonečně nepřiměřené. Stává se, že on využije té naší ubohosti, aby osvítil duše ve chvíli a na místě, které si sám vyvolí, a často i tak, jak bychom se nenadáli.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Miluji tě, ó Pane, a žádám tě pouze o to, abych se mohl hlouběji ponořit do tvého smýšlení, do tvých záměrů, do tvé vůle. Dej mi svou vůli a dej mi též sílu, abych ji mohl uskutečnit. V tobě se mé nic stává silou: má neschopnost se stává možností, i sám můj hřích se mění ve zdroj lásky.

(Carlo Carretto /1910-1988/, deníkový zápis ze 7. srpna 1955)

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 26. srpna)

Texty propria

Jakub Retouret se narodil v Limoges ve Francii 15. září 1746, v rodině obchodníka. Seriózní, talentovaný chlapec studoval u jezuitů (1). V patnácti letech vstoupil ke karmelitánům v rodném městě. Po vysvěcení na kněze záhy proslul v širokém okolí, lidé obdivovali jeho horlivost i učení a velké zástupy přicházely, aby slyšely jeho kázání. Bohužel často nebyl schopen dostát všem svěřeným úkolům a závazkům, protože ho po celý život trápilo chatrné zdraví.

Každé ráno, když zjistím, že zůstávám na zemi, říkám Ježíšovi: Pane, jak tvrdé máš srdce! Hned jak tato slova vypustím z úst, říkám Mu: Promiň, můj Bože, promiň, že tak s Tebou mluvím!…
Uspiš, uspiš, můj Bože, tu chvíli, kdy půjdu k Tobě. Na zemi se mi nic nelíbí. Pospěš, pospěš si, Pane! Na ničem mi již nezáleží. Ale, pokud budu žít, bojím se, že se k něčemu připoutám. Bojím se sama sebe…

(Miriam od Ukřižovaného, myšlenky o smrti)

(OCD • svatá • památka 25. srpna)

Texty propria

Miriam se narodila 5. ledna roku 1846 v Abellinu, malé galilejské vesnici na půli cesty mezi Haifou a Nazaretem. Její arabští rodiče, Georges Baouardy a Miriam Schahyn, již před ní měli dvanáct synů, kteří však všichni zemřeli v útlém věku. Podle řecko-melchitského ritu, k němuž rodina patřila, byla holčička po deseti dnech pokřtěna a biřmována ve vesnickém kostele sv. Jiří. O dva roky později se narodil její mladší bratr Pavel. Dětem však záhy zemřel tatínek a o několik dní později i maminka. Miriam se ujal strýc z otcovy strany, Pavlík vyrůstal v rodině tety. Oba sourozenci se již nikdy neviděli.

Jak je to ošklivé trávit čas nudou, místo abychom spali na Ježíšově Srdci!...
Jestliže tma děsí malé dítě, jestliže naříká, že nevidí Toho, kdo je nese, ať zavře oči, ať dobrovolně přinese oběť, která se od něho žádá, a potom ať takto pokojně očekává spánek… Je to příliš žádat od dítěte, aby zavřelo oči? Aby nebojovalo proti nočním přeludům? … Ne, není to příliš a malé dítě se odevzdá, uvěří, že Ježíš je nese, bude souhlasit, že nic nevidí, a nechá daleko neplodnou bázeň, že je nevěrné – bázeň, která se pro dítě nehodí.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 205, sestře Marii od Sv. Josefa, prosinec 1896)