KARMEL

Bez chudoby je řeholník farizej. Je to měšťák v klášteře, i když je chudě oblečen. Má šat chuďasa, ačkoli nemiluje chudobu. My řeholníci příliš lpíme na všech možných věcech a jsme zvyklí na komfort. Chceme dávat vše do pořádku pod záminkou, že u nás musí všechno slušně vypadat, být uspořádané, dobře upravené. Nakonec se staneme směšnými Bohu, před nímž jsme složili své sliby.

(Titus Brandsma /1881-1942/)

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 7. května)

Texty propria

Spolehlivé informace o životě Aloise Rabaty, který se narodil v městečku Erice blízko Trapani na Sicílii patrně v roce 1443, nám poskytují dokumenty procesů, které zkoumaly svatost Aloisova života. Některé jsou datovány rokem 1533 – tento proces proběhl v Randazzu v Catanii, další rokem 1573. Ale všechny v nich obsažené údaje se vztahují k Aloisovu zralému věku a k jeho smrti.

Někdy cítíme pokušení být křesťany, kteří se drží v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran. Avšak Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Když tak učiníme, život se nám vždy úžasně zkomplikuje a intenzivně pocítíme, že jsme lid, že patříme k lidu.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 270)

Co člověku, který dosáhl sjednocení s Bohem, zůstává? Zůstává mu duše plná Boha a tělo plné utrpení. Na dno této duše však Boží pohled proniká tak často, že se mu každé utrpení jeví jako nepatrné, a Bůh mu při každém svém příchodu do jeho nitra v jediném záblesku ukazuje, co má dělat.

(Jan Tauler OP /1300-1361/, kázání 57.8)

Když přijmete Kristovo Tělo a jeho Krev, dokážete všechny své záležitosti odložit na pozdější dobu a věnovat dostatečně dlouhý čas modlitbě, která bývá nazývána díkůčinění? Doba po přijímání je totiž tím nejvhodnějším časem k vyjádření úcty, kterou jsme povinováni svému Bohu a Spasiteli. Ti, kdo nešli ke svatému přijímání, odcházejí. I vy můžete jít, žádný postih za to není. Je tu však víra – víra ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii – a tu je třeba chránit víc než cokoli jiného. Cítíte to a chápete, že ve hře je smysl pro důstojnost člověka a Boha a že byste měli zůstat na kolenou. To je dobře.

(otec Jeroným /1907-1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu Žít, žít)

(karmelitán • svatý • památka 5. května)

Texty propria

Angelus přišel na Sicílii spolu s dalšími bratry, kteří se kvůli narůstajícímu útlaku ze strany Arabů rozhodli opustit klášter v pohoří Karmel. Podle věrohodné tradice byl v první polovině 13. století zabit v Licatě "nevěřícími neznabohy". Na místě, kde prolil svou krev, byl k jeho cti zbudován kostel a Angelovo tělo bylo umístěno nad jedním z jeho oltářů. Tyto stručné informace najdeme v soupisu svatých, který vznikl někdy na přelomu 14. a 15. století. Jiný pramen, sepsaný patrně kolem roku 1370 Mikulášem Processim, donátorem baziliky sv. Jana v Lateráně, vypovídá o tom, že Angelus navštívil Řím (1).

Dalším typickým způsobem pronásledování za španělské občanské války byly hromadné popravy. V Barbastru byl vraždou 42 studentů a šesti představených zcela vyhlazen bohoslovecký seminář. Ze dne 13. srpna 1936, kdy bylo zabito již 29 seminaristů, se dochoval dopis zbývajících studentů, kteří očekávali svou popravu:

(O.Carm. • blahoslavení • nezávazná památka 4. května)

Texty propria

Na počátku 20. století bylo Španělsko politicky nestabilní konstituční monarchií. Obavy z nárůstu anarchistů, separatistů a hlavně z hrozící komunistické revoluce (po vzoru Ruska) vedly roku 1923 krále Alfonse XIII. k předání vlády do rukou armády. Ani po sedmiletém snažení však nedošlo ke konsolidaci poměrů, ve volbách roku 1931 zvítězili levicoví republikáni a král Alfonso XIII. odešel do exilu. Byla ustavena Druhá španělská republika.

Existuje utrpení tak velké, že nás nechá beze slov. Cítíme před ním jistý druh hanby, že my sami jsme v bezpečí. Chtěli bychom zapomenout na vše, co není v souladu s nouzí, jíž jsme svědky, chtěli bychom se skrýt ve stínu tiché modlitby, abychom bytosti, které trpí, obklopili tou jedinou Přítomností, která není nikdy vzdálená.

(Maurice Zundel OblOSB /1897-1975/, L´évangile intérieur, 1942)