KARMEL

Někteří poutníci, kteří přišli ze Západu do Svaté země, si zvolili horu Karmel jako místo, kde mohli žít jako poustevníci v komunitě. Usadili se u pramene, nazývaného »Eliášův pramen« (1), a takto navázali na dlouhou místní mnišskou a poustevnickou tradici.

Všechno, čím nyní toužíme a zamýšlíme být, vidíme uskutečněno v životě proroka Eliáše a blahoslavené Panny Marie. Oni totiž, každý svým způsobem, »měli stejného ducha, (...) stejnou formaci, stejného učitele: Ducha svatého« (1). Když se díváme na Marii a Eliáše, můžeme snáze pochopit, niterně přijmout, žít a zvěstovat pravdu, která nás osvobozuje (2).

Marie Magdaléna de’ Pazzi (1566–1607)

Poté co jsem přijala svaté přijímání, viděla jsem Ježíše plného lásky a On mi řekl: „Pojď, holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží!“ (Pís 2,14). A já odpověděla: „Ježíši, můj Nejmilejší, nevím, jak mám vstoupit.“ A Ježíš mi řekl: „Pohlédni na mne, vydechnu a pak se nadechnu. Vydechnu a daruji ti svůj dech a pak se nadechnu a vtáhnu svůj dech do svého nitra s ním uvedu do svého nitra i tebe.“

Marie Petyt (1623–1677)

»Nabyla jsem odvahy a vrhla se do Boží náruče a přenechala se Jemu a od té hodiny byla má duše tak silná, že jsem od té doby byla jako pevná skála uprostřed vlnobití, aniž bych pak kdy ztratila vnitřní pokoj.«

(ze zápisků Marie Petyt)

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Zdá se mi, že mým úkolem v nebi bude získávat duše tím, že jim budu pomáhat zapomínat na sebe, aby přilnuly k Bohu prostým láskyplným úsilím, a uchovávat je v hlubokém vnitřním mlčení, které Bohu umožní, aby se vtiskl do jejich srdcí a přetvořil je v sebe.

Program mého usebrání je založen na spočinutí skrze víru a lásku pod ‚pomazáním Ducha svatého‘, o němž mluví svatý Jan, protože on jediný ‚proniká hlubiny Boží‘. Modlete se, abych nezarmoutila tohoto Ducha lásky, ale abych mu dovolila uskutečnit ve mně všechna díla jeho milosti.

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Při kontemplativní modlitbě nejde o to vzbudit city. Kontemplativní modlitba probíhá na úrovni hlubší, než jsou city. Na podstatě této modlitby se nemění nic, ať jsme ve svém nitru uchváceni nebo nejsme... Láska, která se tu pěstuje, není láskou emotivní, nýbrž láskou na mnohem hlubší úrovni, je to láska ryzí, která absorbuje celého člověka. Je to láska, která je mnohem víc než to, čemu říkáme »láska«, tj. je absolutně nesobecká.

Titus Brandsma (1881–1942)

Mezi mnoha otázkami, které si kladu, mne žádná nezaměstnává tolik jako ‚záhada‘, že rozvíjející se lidstvo, které je nesmírně hrdé na svůj pokrok, se v tak hojném počtu odvrací od Boha. Je znepokojivé, že v době velkých pokroků v mnoha oblastech stojíme před fenoménem neuctívání Boha ze strany člověka, dokonce jeho popírání. A tento fenomén se rozmáhá jako šířící se nakažlivá nemoc.

Terezie z Lisieux (1873–1897)

Má cesta pozůstává z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele. Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopená spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdci, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi všechno zdá jasné, jediné slovo odhalí mé duši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.

Interaktivní výstava s názvem „Po stopách sv. Cyrila a Metoděje“ se uskuteční ve dnech 15. 6.–30. 6. 2013 v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně (Cyrilometodějské náměstí). Pro veřejnost bude otevřena o sobotách od 10 do 17 hodin a o nedělích od 13 do 17 hodin. Během dopoledne všedních dní bude výstava k dispozici základním školám jako možnost doplnění a rozšíření výuky našich národních dějin.

Více informací na webových stránkách farnosti - www.farnost-olomouc-hejcin.cz. 

Plakát v PDF ZDE ->>

Živé Boží slovo: 1 Král 17,9–24; Lk 7,12–17

Co se odehrávalo v srdci vdovy ze Sarepty u Sidónu, když její syn vydechl duši a ona říká Elijáši: Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt? (1), nevíme. Víme ale, co toto vyprávění vzbuzuje v nás, když ho čteme nebo slyšíme, když ho na sebe necháváme působit, když sledujeme, jaké otázky a jaké emoce v nás vyvstávají. Co asi prožívá tato žena? Syn byl její jedinou oporou, její budoucností... a nejspíš jedinou radostí. A tento poslední smysl jejího života je jí vzat.