Škapulíř (od latinského slova scapula, lopatka) označuje původně část oděvu – vlastně pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky – běžnou součást řeholního šatu nejen u karmelitánů.
Legendy říkají, že pozdější generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256–65) prosil Patronku Karmelu Pannu Marii, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní jde (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla:
Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.
(To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen.)
Výklad tohoto zjevení:
Škapulíř (dříve byl pevně spojený s kapucí) je tu symbolem karmelitánského hábitu vůbec a tedy karmelitánského způsobu života.
Privilegium tehdy znamenalo doporučující dopis. Toho ale není třeba, je tu samotný hábit, tzn. způsob života podle řehole, kterou přece schválila autorita církve (sama řehole už je privilegiem).
Tedy: Maria sama ukazuje: Karmel je spolehlivou cestou do nebe a já jsem jeho ochránkyní.
Jde tu o nový projev staré víry, že Maria je Patronkou řádu, škapulíř (jako její dar) je toho dalším znamením a pozdějšími generacemi byl považován za největší Mariin dar řádu a za souhrnný symbol všeho, co kdy Maria Karmelu prokázala.
Proto byl škapulíř, úcta k němu, vděčnost za něj, spojovány se slavením 16. července (odtud německé jméno slavnosti Skapulierfest). A tvrdilo se, že samotné Mariino zjevení bl. Šimonovi se odehrálo 16. července roku 1251.
Velkým impulsem pro úctu k mariánskému škapulíři byla tzv. sobotní bula, kterou měl papež Jan XXII. vydat (3. 3. 1322) na popud zjevení Panny Marie, jehož se mu dostalo. Maria mu slíbila ochranu před jeho protivníky, ale zavázala ho pomoci karmelitánům (dát jim znovu papežské schválení) a dále slíbila:
- kdo v Karmelu složí sliby, dojde věčné spásy,
- kdo (z neřeholníků) ze zbožnosti se stane členem karmelské rodiny, bude oděn ve „znamení svatého hábitu“ a bude zachovávat určité předpisy o modlitbě a o čistotě (odpovídající jeho stavu), ten v den vstupu do karmelské rodiny obdrží částečné odpustky a v první sobotu po své smrti bude vysvobozen z očistcových muk (Maria tam pro něj osobně sestoupí).
Sobotní bula jistě není historická (pravá). Hlavním záměrem tohoto falsa bylo asi ujistit členy karmelských bratrstev, že také oni mají účast na zmíněných privilegiích řádu (plní-li zároveň své stavovské povinnosti). Nejde tu tedy o papežský dokument, ale pouze o soukromé zjevení, kterému měl papežský „nátěr“ dát větší autoritu.
Přesto sv. Stolec (r. 1613) oficiálně dovolil:
karmelitáni mohou kázat a křesťanský lid může plně důvěřovat, že Maria přispěje svou pomocí duším zemřelých karmelitánů a členů škapulířových bratrstev, kteří
- zemřeli v milosti Boží,
- nosili za svého života oděv řádu,
- zachovávali čistotu odpovídající jejich stavu,
- modlili se „malé hodinky“ nebo zachovávali půst.
Tuto pomoc jim Maria prokáže svou ustavičnou přímluvou a zvláštní ochranou po smrti, především v sobotu – v den, kdy církev ctí Pannu Marii.
(To je teologicky odůvodněno: Maria je duchovní matkou všech věřících a Prostřednicí všech milostí.)
V sobotní bule tedy nešlo o škapulíř (ten byl příliš spjat s řeholní osobou), ale o plášť. Postupně se ale znamením přičlenění k řádu stal všeobecně škapulíř, obě vidění byla pojímána v těsné spojitosti, jako privilegia Panny Marie daná řádu, obě byla spojována s připomínkou Panny Marie Karmelské 16. července.
Škapulířová úcta a slavení 16. července jako památky Panny Marie Karmelské se především v některých zemích velmi rozšířily a pak vstoupily i do celocírkevního kalendáře.
Prakticky:
Škapulíř sestává ze dvou malých kousků látky, spojených dvěma stužkami. Nosí se přes ramena na těle tak, že jeden spočívá na prsou a druhý na lopatkách. Obvykle je na nich znázorněno vidění Panny Marie Karmelské, kterého se dostalo sv. Šimonu Stockovi, a obraz Panny Marie s Ježíškem. Mohou na nich však být vyobrazeny také jiné motivy nebo mohou být zcela prosté, bez jakéhokoli vyobrazení.
Po staletí byl škapulíř velmi rozšířeným znamením mariánské úcty, srovnatelným co do obliby jen s růžencem. Protože jde o svátostinu, víra církve v něm spatřovala zdroj hojného duchovního požehnání.
Pokyny pro žehnání a přijetí škapulíře:
- Škapulíř se přijímá zvláštním obřadem jen jednou, předává jej kněz, jáhen nebo jiná pověřená osoba.
- Plátěný škapulíř může nahrazovat medailka, na jejíž jedné straně je vyobrazení Srdce Ježíšova a na druhé straně zobrazení Panny Marie Karmelské.
- Každý, kdo nosí škapulíř, zavazuje se tím ke křesťanskému životu, to znamená k životu podle evangelia. Usiluje o život ze síly svátostí a o živou úctu k Matce Boží. Mělo by pro něj být samozřejmostí alespoň jedenkrát během dne se k ní obrátit modlitbou.
Modlitba při předávání škapulíře (kratší text):
Přijmi tento škapulíř,
jímž se stáváš členem rodiny Karmelu.
Nos jej
jako znamení
mateřské ochrany Panny Marie
a svého závazku
následovat ji
a sloužit jí.
Ať ti Matka Boží pomáhá
obléci se v Krista.
On ať v tobě žije,
aby se vzdávala sláva Trojici
a abys v církvi přispíval(a)
k dobru bratří a sester.
(Z brožury Škapulíř – vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998)