Doporučujeme
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Má cesta pozůstává z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele. Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopená spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdci, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi všechno zdá jasné, jediné slovo odhalí mé duši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.
Velkým duším, velkým duchům, ponechávám krásné knihy, kterým nemohu rozumět a ještě méně je uplatňovat v praxi. Mám radost, že jsem maličká, protože jenom děti a ti, kdo se jim podobají, budou připuštěni na nebeskou hostinu. Jsem šťastná, že je v Božím království mnoho příbytků. Kdyby tam byl jen ten, jehož popis a cesta k němu mi připadají nesrozumitelné, nemohla bych se tam dostat.“ (D 226)
„Na začátku svého duchovního života, ve věku od 13 do 14 let, jsem se tázala, čeho se mi dostane později, protože jsem se domnívala, že je nemožné, abych ještě lépe chápala dokonalost. Velmi záhy jsem poznala, že čím víc člověk pokročí na této cestě, tím víc se pokládá za vzdáleného od cíle. Proto se nyní smiřuji s tím, když vidím, jak jsem stále nedokonalá, a nalézám v tom svou radost.“ (AS 152)
„Zůstanu-li docela malá, budu mít až do smrti právo dělat malé hlouposti, aniž bych urážela Pána Boha. Podívejte se na malé děti: neustále padají, natlučou si, roztrhají se a přitom mají své rodiče moc a moc rádi. Když takto upadnu, pomůže mi to, že ještě více vidím svou nicotu a řeknu si: „Co bych dělala, co ze mne bylo, kdybych se spoléhala na své vlastní síly?!“... (VDŽ 96)
„Jediná věc, kterou nikdo nezávidí, je poslední místo, a tedy jen toto poslední místo není marnost a trápení ducha... Avšak „cesta nezávisí na člověku“ (Jer 10,23) a mnohdy se přistihneme, že toužíme po tom, co se třpytí. Potom se pokorně zařaďme mezi nedokonalé, považujme se za malé duše, které musí Pán Bůh v každém okamžiku podpírat. Jakmile vidí, že jsme přesvědčeni o své nicotě, podá nám ruku. Chceme-li se ještě pokoušet dělat něco velikého, i pod záminkou horlivosti, nechá nás Pán Ježíš samotné. Ale „jen si pomyslím: Má noha je vratká, už mne podpírá, Hospodine, tvá milost!...“ (Ž 93). Ano, stačí se pokořit, snášet tiše své nedokonalosti. To je pravá svatost! Běžme na poslední místo... Nikdo se s námi o ně nebude přít... (D 243)
(D = Dopisy, AS = Autobiografické spisy, VDŽ = Vstupuji do života)
Související
Další texty Terezie z Lisieux
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Lisieux