KARMEL

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Není jediného okamžiku, kdy by se Bůh nesděloval. Většina věcí v našem životě nám připadá náhodná, příležitostná. Tu a tam Bůh projeví svou přítomnost, někdy zahlédneme červenou nit, a tehdy Bohu děkujeme. Bůh je však přítomen vždy, všechno o něm hovoří.

Marie Petyt (1623–1677)

Když jsme se dva nebo tři měsíce cvičily v meditaci, duchovní vůdce (1) nás postupně vedl v většímu ztišení a prostotě při modlitbě a k opouštění meditace...

Jsme stvořeni od Boha z lásky a s láskou a touto cestou se k Němu musíme vrátit

Vnitřní život chápe Marie Magdaléna de’ Pazzi – v souladu s tradicí Karmelu – jako život modlitby a opouštění sebe. Jde o stálý vědomý důvěrný styk s Bohem ve snaze o odstranění všech překážek a v čistotě a nerozdělenosti srdce podle vzoru Panny Marie.

František Amelry, O.Carm.

O životě Františka Amelryho nevíme víc, než že se narodil na počátku 16. století v Belgii, byl bakalářem teologie a kolem roku 1550 převorem karmelitánského kláštera v Ieper.

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Ve skutečnosti všechna naše díla, naše námahy nejsou před Ním nic. Nemůžeme Mu nic dát, ani uspokojit Jeho jedinou touhu, kterou je obnovit důstojnost naší duše. Nic se Mu nelíbí tak jako vidět ji „růst“.

Dělení na stupně a různé způsoby modlitby

Protože lze mystický život chápat jako výstup ke sjednocení s Bohem, jsou v něm rozlišovány různé stupně nebo fáze. Nejjednodušší dělení představuje dělení na tři stupně či cesty: cesta očistná, která také bývá nazývána cesta umrtvování nebo život umírání; zde stojí v popředí očištění od všech hříchů, odpoutanost od toho, co je pozemské, pokání a umrtvování. Druhým stupněm je cesta osvětná, praktikování ctností, ozdobení nevěsty, aby mohla vyjít vstříc ženichovi.

Dne 14. září slavíme svátek Povýšení svatého kříže. V tento den bosé karmelitky obnovují své řeholní sliby. Text, který následuje, napsala k této příležitosti sv. Terezie Benedikta od Kříže. Stojí za to se nad ním chvíli pozastavit, a to nejen jako nad textem pojednávajícím o kříži jakožto znamení spásy a naděje. Významné jsou totiž i samotné okolnosti jeho vzniku. Terezie Benedikta, vlastním jménem Edith Stein, byla původem židovka a v dospělosti konvertovala ke křesťanství. V roce 1933, když jako žena židovského původu nesměla už dále působit v akademickém prostředí, vstoupila do kláštera bosých karmelitek v Kolíně nad Rýnem. Zde zůstala, až dokud nebyla nucena v důsledku nacistické persekuce uchýlit se na sklonku roku 1938 do kláštera v holandském Echtu.

Terezie z Lisieux (1873–1897)

Ježíš mi říká, že sestru musím milovat, že se za ni musím modlit, i kdyby mě její chování vedlo k domněnce, že ona mě nemá ráda. „Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují“ (Lk 6,32).

Terezie z Avily (1515–1582)

Bude se vám zdát, sestry, že po tom, co už bylo řečeno o této duchovní cestě (1), už není, co dodat. Ale takový názor je bláhový, neboť jako nemá hranice Boží velikost, tak není nijak omezena jeho činnost. Kdo dokáže někdy vylíčit všechna jeho milosrdenství a jeho velkolepá díla? Jistě nikdo. A proto se nedivte tomu, co bylo řečeno, ani tomu, co vám ještě sdělím, neboť koneckonců to je pouze písmenko vzhledem k tomu, co se dá říci o Bohu.

Živé Boží slovo: Zj 1,5b

„Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů...“

Jeden nás miluje takové, jací jsme. Každého z nás miluje od věčnosti. Miluje nás tím způsobem, že nás uvádí do své čistoty, do čistoty, kterou sdílí se svým Otcem. Pravá láska je čistotou. Čistota jako božská, křesťanská a v posledku lidská vlastnost je v Pánu vždy svědectvím a úkonem jeho lásky, něčím, co vždy rozšiřuje k větší plnosti lásky.