KARMEL

Marie Petyt (1623–1677)

Když jsme se dva nebo tři měsíce cvičily v meditaci, duchovní vůdce (1) nás postupně vedl v většímu ztišení a prostotě při modlitbě a k opouštění meditace...

Podnítil nás k tomu, abychom jak při modlitbě, tak ve zbývajícím čase praktikovaly cvičení tří božských ctností – víry, naděje a lásky, a sice prostřednictvím tiché, sladké pozornosti a jakoby vdechováním. Přitom jsme pohled víry zaměřovaly na Boží přítomnost...

Když jsem se tomu už trochu naučila a byla v tom upevněná, vedla mne jeho důstojnost k tomu, abych pozvolna opouštěla veškerou vlastní aktivitu a stále se cvičila v obnažené víře v Boží přítomnost a rovněž v láskyplném příklonu k Němu. Toto cvičení bylo pro mne na začátku velmi namáhavé a nelíbilo se mi. Jednak mi bylo zatěžko odvykat zakusitelné vnitřní útěše a sladkosti. Milovaný mne pak totiž uvedl do stavu suchopáru a temnoty, vnitřních muk, chudoby a opuštěnosti ducha; tento stav mé duše trval asi rok.

Jednak jsem nebyla zvyklá zabývat se v nitru Bohem a být vůči Němu pozorná takto obnaženým, prostým, duchovním způsobem. Ještě jsem totiž neuměla vstupovat do skutečné samoty a oproštěnosti ducha. Duch byl ještě velmi promíšen se smysly a dovedl pracovat jen takovým způsobem, při němž i smyslová část pociťovala a ochutnávala...

Velmi mne unavovalo vystupovat neustále proti svým myšlenkám, abych je zklidnila, vypojila nebo se jich zbavila. Zdálo se, že rozptylující myšlenky a jiné obtěžující nápady mě přemáhají a způsobují ve mně určitý druh hluku. Smysly byly mnohdy tak nezkrotné a jakoby puštěny ze řetězu, že se podobaly divoké zvěři, aniž bych je mohla zklidnit nebo usebrat, kromě několika případů, kdy se mi to podařilo v síle dlouhé modlitby.

Ačkoli mě modlitba stála tolik námahy a cítila jsem se při ní chladná, aniž bych vnímala útěchu, chuť nebo nějaké jiné dobré hnutí (jak se zdálo), přece jsem v ní vytrvala a neopustila ji. Dobu jejího trvání jsem nezkrátila, jakkoli velké byly averze, boj a smutek, které jsem při ní pociťovala. Naopak, vyhradila jsem si na ni víc času, tolik času, kolik jsem jen měla, a strávila v modlitbě mnoho hodin. Tak postupně vítězil duch nad smysly a já nalezla způsob, jak zůstávat v Boží přítomnosti prostřednictvím obnažené víry a někdy v Bohu takřka spočívat...

Nebyla to pro mne malá bolest cítit v sobě tak velkou a mocnou touhu přiblížit se Bohu, získat všechny druhy ctností, dosáhnout dokonalé vnitřní modlitby atd. a současně nezakoušet podporu Milovaného, jeho osvícení, posilu a zakusitelné vedení k tomu, k čemu mě tak velmi pudila má touha. Cítila jsem spíše, jako bych byla zdržována velkou silou, takže jsem se nemohla pohnout vpřed, ať už jsem pro to dělala cokoli a nasazovala se jakkoli.

(1) Jde o P. Michaela od sv. Augustina, který duchovně doprovázel Marii Petyt i její spolusestru Kateřinu van Oorsaghe, proto Marie začíná v plurálu.

Převzato z knihy: Leben aus dem Nichts
Autor: Maria Petyt
Vydal: Vier-Türme-Verlag Münsterschwarzach, 1995
Vybral a přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.

Související články

Autobiografické duchovní zápisky Marie Petyt
Život z vlastní nicoty a z hlubokého sjednocení s Bohem