KARMEL

Chceš-li zcela žít pro Pána, (…) musíš sebe a vše, co závisí na tobě, úplně a beze vší výhrady přinést v oběť Jeho svatému Srdci. (…) Jemu patří především čest a sláva, Jemu náleží dík za dobrý i špatný výsledek; vždy buď spokojen a nad ničím se nepozastavuj a nepohoršuj.

(Markéta Marie Alacoque /1647–1690/, korespondence, 26. list)

Duchovní světskost je strašná, proniká do tvého nitra. Je to popsáno v evangeliu, kde Ježíš mluví o „vychovaných démonech“, o „vychovaných ďáblech“. Ježíš říká, že když je nečistý duch vyhnán z duše člověka, začne se potulovat po opuštěných místech a pak se „nudí“, „nemá práci“ a říká si: „Vrátím se, abych viděl, jaký je ten můj dům.“ Vrátí se a vidí, že je vše čisté, že je vše v pořádku, a Ježíš pokračuje: „Jde, vezme sedm ďáblů horších než on sám a vstoupí do toho domu. A konec takového člověka je horší než začátek.“ Jak se ale těchto sedm ďáblů dostane dovnitř? Ne jako zloději, to ne. Zazvoní, řeknou dobrý den a postupně vcházejí dovnitř; vcházejí postupně a ty si nevšimneš, že se zmocnili tvého domu. To je duch světskosti. Vstupuje postupně, vstupuje i v modlitbě, prostě vstupuje. Dávejte si na to pozor. Je to to nejhorší zlo, které se může církvi stát. Dávejte si pozor na duchovní světskost.

(papež František, úryvek z promluvy k účastníkům generální kapituly Řádu bosých karmelitánů; Řím, Sala Clementina, sobota, 11. září 2021)

Hledíme-li vzhůru k Bohu, není nic, co by bylo nenapravitelné. Bůh Vám odpouští vše, co nazýváte svými „neobratnostmi“. Bůh Vám žehná a vždy Vám bude žehnat za veškerou Vaši skutečnou lásku, kterou jste rozdávala, jak jsem toho byl svědkem. Není to právě tohle, co může srdce vás obou naplnit velkým pokojem?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jest těžko sloužiti Bohu jinak než službou lidem. Chceš sloužit Bohu? Tedy: tady máš bližního a služ mu, jak nejlépe umíš. Neohlížej se, neptej se příliš dlouho, nevymýšlej si novosti a zvláštnosti, kterými bys chtěl se lišit a na sebe upozornit, nevzdychej a nevykládej, nýbrž služ! Tak jak umíš a jak můžeš, poněvadž více se od tebe nežádá… Chceš-li sloužit Bohu, neschovávej se před bližním za Boha.

(Jaroslav Durych /1886–1962/, Pravá a nepravá služba, revue Na hlubinu, 1934, č. 1)

Církev je synodální, je to společenství, vzájemná pomoc, společná cesta. Na lodi církve musí být místo pro každého: všichni pokřtění jsou povoláni nastoupit na palubu a spustit své sítě, osobně se zavázat k hlásání evangelia. (…) Prosím, nedělejte z církve celnici: sem vstupují spravedliví, ti, kteří jsou dobře situovaní, ti, kteří jsou dobře ženatí, a všichni ostatní venku. Ne. To není to, čím církev je. Spravedliví i hříšníci, dobří i zlí, všichni. A pak, ať nám Pán pomůže, abychom to vyřešili.

(papež František, promluva k portugalským biskupům, kněžím a řeholníkům; Lisabon, 2. srpna 2023)

Panno nad slunce skvělejší,
slávo všech smrtelníků, světlo nebeské,
v níž zbožnost nebetyčný vrchol má,
jejíž zrak pozoruje kraje pozemské,
zná naší bídy žalář nejtěžší,
kde deptá nás smutek a temnota!

Čím hůř zlo doléhá
a lidský život proměňuje v muku,
jhem cizích vin když trápen jsem,
podej mi ruku,
prosím, Královno nebe, tímto růžencem.

(Fray Luis de León OSA /1527–1591/, úvod básně A Nuestra Señora v překladu Josefa Hrdličky)

Žiji v poušti poměrně daleko od jakéhokoli lidského obydlí. Jaké výhody a rozkoše přináší mlčení a samota poustevny těm, kdo je milují, vědí jen ti, kteří je sami zakusili. … Mám na mysli ten pokoj, který svět nezná, a s radostí v Duchu svatém. … Ó, můj bratře, kéž byste si přál být pouze sevřen v jeho náručí a být spalován božskou láskou.

(Bruno /† 1101/, dopis příteli Raoulovi de Verd, arcibiskupu remešskému, kolem r. 1099)

Můj Ježíši, dobrou noc, zvonek mě volá ke spánku. Můj Ježíši, vidíš, že umírám touhou po spáse duší; dobrou noc, můj Ženichu, mám radost, že jsem o jeden den věčnosti blíže, a když mi, Ježíši, dovolíš ráno se vzbudit, začnu nový hymnus ke Tvé chvále.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček II/679)

Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

Vzdor náklonnosti, kterou mi všichni prokazují, vzdor klidu a svobodě, z nichž se těším víc než kdy předtím, se mi má nová situace nezamlouvá. Nepodpírá mne, neposiluje mne. Je dost dobře možné, že tento dojem se na frontě zase změní, až budu mít pocit, že jsem žádán, že utěšuji, že dodávám odvahy. Prozatím se cítím jako zbytečný člověk, jako povaleč. Ujišťuji Tě, že bych stokrát raději vrhal granáty nebo obsluhoval kulomet než být takhle přespočet. To, co Ti teď řeknu, možná není příliš ortodoxní – a přece se domnívám, že je to v jádru pravdivé: zdá se mi, že bych tak byl i více knězem. Není kněz ten, kdo má nést tíhu života se vším všudy a ukázat na svém příkladu, jak lze sjednotit lidskou práci a lásku k Bohu?
To všechno Ti říkám proto, že mám potřebu to někomu sdělit. Nemysli si však, že jsem zasmušilý nebo rozhozený. Myšlenka, že patříme Bohu, ať už mu sloužíme jakkoli neobratně, skýtá dokonalou útěchu…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 15. února 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)