KARMEL

Vzdor náklonnosti, kterou mi všichni prokazují, vzdor klidu a svobodě, z nichž se těším víc než kdy předtím, se mi má nová situace nezamlouvá. Nepodpírá mne, neposiluje mne. Je dost dobře možné, že tento dojem se na frontě zase změní, až budu mít pocit, že jsem žádán, že utěšuji, že dodávám odvahy. Prozatím se cítím jako zbytečný člověk, jako povaleč. Ujišťuji Tě, že bych stokrát raději vrhal granáty nebo obsluhoval kulomet než být takhle přespočet. To, co Ti teď řeknu, možná není příliš ortodoxní – a přece se domnívám, že je to v jádru pravdivé: zdá se mi, že bych tak byl i více knězem. Není kněz ten, kdo má nést tíhu života se vším všudy a ukázat na svém příkladu, jak lze sjednotit lidskou práci a lásku k Bohu?
To všechno Ti říkám proto, že mám potřebu to někomu sdělit. Nemysli si však, že jsem zasmušilý nebo rozhozený. Myšlenka, že patříme Bohu, ať už mu sloužíme jakkoli neobratně, skýtá dokonalou útěchu…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 15. února 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)