KARMEL

Nepřítomnost dějinné paměti je závažným nedostatkem naší společnosti. Je to nezralá mentalita, kterou lze charakterizovat slovy „to už je za námi“. Poznávání minulých událostí a schopnost k nim zaujmout stanovisko je jediná možnost, jak budovat budoucnost, která bude mít smysl.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 193; 2016)

Lekáš se délky této zkoušky… Ale ona už je téměř u konce, a zatímco si naříkáš, plyne čas, který je tolik vzácný svými bolestmi i svými radostmi. To Ti chci dnes večer po ixté zopakovat s nadějí, že Ti to, dá-li Bůh, připomenu po ixté + první. Za to se často modlím a prosím usilovně Boha, aby nám umožnil spolupracovat na jeho království a pomohl nám oběma lépe ho milovat.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Pohleď, jak se stal opovrhovaným kvůli tobě, a následuj ho, staň se pro něho opovrhovanou na tomto světě. Velmi urozená královno, když toužíš následovat svého Snoubence, krásnějšího nad všechny lidské syny, který se pro tvou spásu stal nejbídnějším z lidí, opovrženým, zbitým a po celém těle mnohokrát zbičovaným a umíral v mukách kříže: pohleď, uvažuj a nazírej.
Budeš-li trpět spolu s ním, budeš s ním i kralovat; budeš-li s ním cítit bolest, budeš se s ním i radovat, budeš-li s ním umírat na kříži utrpení, budeš s ním v záři svatých vlastnit nebeský příbytek a tvé jméno bude zapsáno v knize života.

(sv. Klára /1194–1253/, druhý list adresovaný sv. Anežce České /1211–1282/)

Dnes si připomínáme 400. výročí mučednické smrti jednoho z nejvýraznějších světců Ukrajiny, sv. Josafata Kuncewicze – neúnavného zastánce jednoty církve a sjednocení s Římem.
Ke skutečné jednotě křesťanů žijících v minulém století na území někdejšího Sovětského svazu pak často nechtěně a účinně přispíval sám totalitní režim, když do koncentračních táborů posílal společně jak pravoslavné, tak katolíky všech ritů.
Encyklika papeže Pia XI. „Ecclesiam Dei“, příhodně vydaná právě před sto lety (12. listopadu 1923), v den třístého výročí Josafatovy mučednické smrti, reflektuje následky bolševické revoluce v Rusku v říjnu 1917, občanskou válku a náboženské pronásledování v nově založeném Sovětském Svazu (1922), do nějž byly násilně zahrnuty i části Ukrajiny a Běloruska. Z této encykliky citujeme:

Již před časem mě napadla myšlenka o Boží Vůli: pomyslelas na to, že je svým způsobem zhmotněná, ba přímo vtělená v té největší hloubi nás samých, prostřednictvím času? Času, který nás unáší a udává nám tempo, času, který plyne příliš rychle nebo příliš pomalu, času, který nás nelítostně dělí od vytouženého data nebo žene tak rychle vpřed hodiny vyhrazené pro setkání; času, který se staví proti tomu, abychom jedním mžiknutím uskutečnili zdokonalení, o nichž jsme snili pro sebe i pro druhé; času, který způsobuje naše stárnutí… U zdroje tohoto podstatného a všeobecného determinismu je tvůrčí činnost Boha: uznejme ji a zamilujme si ji.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 19. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Láska k druhému zahrnuje chuť kontemplovat a oceňovat to, co je na jeho osobním bytí krásné a posvátné, což existuje nezávisle na mých potřebách. (…) Radost z této kontemplativní lásky je třeba pěstovat. Jelikož jsme stvořeni k lásce, víme, že neexistuje větší radost než sdílet dobro: „Dej a ber a bav se“ (Sir 14,16). Nejsilnější radosti v životě vznikají tehdy, když můžeme způsobit štěstí druhým jako předchuť nebe.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 127.129; 2016)

Je to pravda, že zde máme oči, a nevidíme. A že na Posledním soudu je budeme muset otevřít. A byl by to den zoufalství, kdyby v našich ubohých srdcích nebyla jakási překypující naděje v propastnost Božího milosrdenství. Za jediný úkon lásky, s nímž se k němu obrátíme, vrhne naše hříchy do hlubin moře.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Tolik ti toho musím vytknout, má Církvi, a stále tě tolik miluji! Způsobila jsi mi víc utrpení než kdokoliv jiný, a přece nikomu nedlužím víc než tobě. Tolik bych si přál tě někdy vidět zničenou, a přitom tolik potřebuji, abys byla. Tolikrát jsi mě pohoršila, a přece ty sama mi dáváš pochopit svou svatost. … Ani nespočítám, kolikrát jsem chtěl prásknout dveřmi své duše, přibouchnout je před tebou – a stejně pořád, každou noc, tolik prosím, abych směl zemřít v bezpečí tvé náruče! Ne, já nemohu být bez tebe, vždyť jsem jedno s tebou, i když nejsem zcela ty. A taky – kam bych šel? Budovat jinou církev? Vždyť nemohu vybudovat církev bez těch samých chyb … protože ty chyby jsou moje.

(Carlo Carretto /1910–1988/, úryvek z „Ódy na Církev“)

Jednoho dne se mě Terezie zeptala, jestli půjde do nebe. Řekla jsem jí, že ano, když bude moc hodná. Odpověděla mi: „Ano, a když nebudu hodná, přijdu do pekla… Ale já vím, co udělám: uteču za tebou do nebe. Co by mohl dobrý Bůh udělat, až mě tam najde? Ty mě moc pevně stiskneš v náručí…!“ Četla jsem v jejích očích, že je pevně přesvědčena, že jí dobrý Bůh nemůže nic udělat, když je v matčině náručí.

(Zélie Martinová /1831–1877/, dopis z 28. října 1876, Terezii byly necelé čtyři roky)

List Židům nám přestavuje mnoho svědků, kteří nás povzbuzují, abychom „vytrvale běželi o závod, který je nám určen“. Mluví o Abrahámovi, Sáře, Mojžíšovi, Gedeonovi a mnoha dalších. Především nás ale vyzývá, abychom si uvědomili, že „je nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“. Ti nás pobízejí, abychom šli dál k cíli. Mezi nimi se může nacházet naše vlastní matka, babička nebo další blízcí lidé. Jejich život možná nebyl úplně dokonalý, ale uprostřed nedokonalostí a pádů šli stále vpřed a líbili se Pánu.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 3; 2018)