KARMEL

Všecko, co je pravdivé, ať je učí a pronáší kdokoliv, je od Ducha svatého, říkával Tomáš Akvinský. Proto se nebál hledat pravdu ani v knihách mohamedánských Arabů, Židů a pohanského Aristotela a vše to slil ve výhni své duše v jeden kov…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek ze stati „Svatý Tomáš Akvinský“, otištěno v „Poslu Božského Srdce Páně“, 1938; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Tak už je mi osmdesát jedna let. Jak člověk stárne, rodí se v něm postupně vědomí povinnosti. Napřed mu vzdorujete, protože máte dojem, že je to namyšlenost, ale pak se uvnitř se stále větší naléhavostí ozývá hlas: „Než nás opustíš, řekni, co víš.“
Kdybych dnes tuto výzvu neuposlechl, měl bych pocit, že zakopávám hřivnu jednoho lidského života. Nejde samozřejmě o hodnotu mé osoby, ale o to, co jsem díky životním okolnostem, jimiž jsem byl veden hned sem, hned zase tam, pochopil, a to často až poté, co jsem se vzdal svého tuhého odporu.
Říci, co vím… Jakmile se do toho pustím, zjišťuji, že jde vlastně jen o několik málo jistot. Jsou tři: a přece je pravda, že věčný Bůh je láska; a přece je pravda, že jsme milováni; a přece je pravda, že jsme svobodní. Kéž by se mi podařilo tyto tři jistoty sdělit druhým.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)

Víra tkví v tom, že rozpoznáváme církev v těch hadrech, do kterých ji oblékly hloupost a bláznovství jejích dětí. To, že cítíme pokoj v hloubi, pod zmatky bouří.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Síla toho, co spojuje všechny křesťany, má nesmírnou hodnotu. Mnohdy věnujeme přílišnou pozornost tomu, co nás rozděluje, a už méně doceňujeme to a vážíme si toho, co nás spojuje. Přitom to, co nás spojuje, nám umožňuje žít ve světě, aniž by nás pohltila pozemská imanence, duchovní prázdnota, pohodlné sobectví, konzumistický a sebezničující individualismus.
Nás všechny křesťany spojuje jedna víra v Boha Otce, který nám dává život a velmi nás miluje. Spojuje nás víra v Ježíše Krista, jediného Vykupitele, který nás vysvobodil svou požehnanou krví a svým slavným vzkříšením. Spojuje nás touha po jeho slovu, které vede naše kroky. Spojuje nás oheň Ducha, jenž nás podněcuje k poslání. Spojuje nás nové přikázání, které nám Ježíš zanechal, hledání civilizace lásky, vášeň pro Království, k jehož budování spolu s ním nás volá sám Pán. Spojuje nás zápas o pokoj a spravedlnost. Spojuje nás přesvědčení, že ne všechno končí spolu s tímto životem, nýbrž že jsme povoláni k nebeské hostině, kde Bůh osuší každou slzu a shromáždí to, co jsme vykonali pro ty, kdo trpí.
Toto všechno nás spojuje. Jak bychom mohli nebojovat společně? Jak bychom se mohli nemodlit společně a společně nepracovat bok po boku, abychom chránili chudé z Amazonie, a tak zjevovali svatou tvář Páně a pečovali o jeho stvořitelské dílo?

(papež František, exhortace Querida Amazonia, odst. 108–110; 2020)

Otče! Důvěrníku mého srdce a mé duše!

Dychtím po tom, abych zůstával v důvěrném, vroucím a hlubokém spojení s Bohem, i když budu v suchopáru, hořkosti a bez citu. Chtěl bych ve světě konat úžasné divy! Chtěl bych noci prožívat v modlitbě bez potřeby spánku! Chtěl bych, aby se obrátili všichni, s kterými hovořím nebo na které pohlédnu! Chtěl bych, ale vím vůbec co? Proto nic nemůže naplnit mé srdce. Jsem přesvědčen, že ona lačnost srdce, která se rodí z vědomí nemožnosti realizace předsevzetí přijatých ke chvále Boží, byla pro světce velkým trápením.

(Diego Josef z Cádizu OFMCap. /1743–1801/, dopis duchovnímu vůdci F. X. Gonzálezovi)

Kéž náš Pán, pojímaný jako jediný prvek, jako jediná nezbytná a dostačující kořist pro úspěch v životě, roste ve Tvém srdci. (…) Bůh je všechno. Tím, že k Němu úplněji a věrněji směřujeme a ze všech svých sil k Němu tíhneme, vyčerpáváme beze zbytku všechny užitečné síly svého bytí; sbližujeme se neomylně a bez nebezpečí, že ztratíme ty, které milujeme; nabýváme schopnost činit okolo sebe dobro, vyzařovat pokoj a dobro… Jediným úkonem, jediným postojem uskutečňujeme celou složitost našich tužeb a povinností. Není snad pravda, že je dobré se bezpečně a nenávratně oddat požehnané jednotě s Bohem, do níž jsou zahrnuty všechny věci a všichni lidé?

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 24. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Láska snáší s pozitivním duchovním postojem všechna protivenství. Znamená to zůstávat pevný v nepřátelském prostředí. Není to jen tolerování některých obtížných věcí, nýbrž je to něco mnohem širšího: dynamický a trvalý odpor, schopný vyrovnat se s jakoukoli výzvou. Je to láska navzdory všemu, a to i když celý kontext vybízí k něčemu jinému. Projevuje určitou míru houževnatého hrdinství, síly proti jakémukoli zápornému proudu, opci pro dobro, kterou nic nemůže zničit. To mi připomíná slova Martina Luthera Kinga, když i uprostřed nejtěžšího pronásledování a ponižování zdůrazňoval, že je třeba se rozhodnout pro bratrskou lásku: „Člověk, který tě nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; také národ, který nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; také rasa, která nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého. A když se ti podaří podívat se do tváře každého člověka a uvidíš velmi hluboko v jeho nitru to, co náboženství nazývá „Boží obraz“, začni ho navzdory všemu milovat. Nezáleží na tom, co dělá, ty tam vidíš Boží obraz. Je tu nějaký prvek dobroty, které se nebudeš moci zbavit… (…) Když se pozvedneš na úroveň lásky, její veliké krásy a moci, pak jediná věc, kterou se snaž porazit, jsou zlé systémy. Lidi, kteří se chytli do pasti toho systému, miluj, ale snaž se porazit ten systém.“

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 118; 2016; papež zde cituje nositele Nobelovy ceny míru, amerického baptistického kazatele Martina Luthera Kinga /15. ledna 1929 – 4. dubna 1968/)

Zdá-li se ti, že tě Bůh neslyší, volej o to hlasitěji, a pokud tě vyhání ze dveří, vejdi druhými. Řekne-li ti – tak jako kananejské ženě –, že nejsi hoden milosti, o niž prosíš, vyznávej, že právě proto neprosíš o výsostné milosti, ale pouze o možnost jíst drobty, které padají z Božího stolu.

(Jana Františka de Chantal /1572–1641/, Malé pojednání o modlitbě)

Drahá Marguerite,

tímto odpovídám na Tvůj dopis z 5. ledna, který mi přišel pochopitelně hodinu poté, co jsem hodil do schránky lístek pro Tebe. Děkuji Ti za přání do nového roku a ještě jednou: ať v Tobě přebývá čím dál víc Boží pokoj a uchvacující láska našeho Pána! Je možné, že se cítíš velmi daleko od ideálního a tak žádoucího sjednocení své bytosti v Bohu. Trpělivě se odevzdej. Podstatné je, že se touhou, modlitbami, úsilím zaměřuješ a pozvedáš ke Středu veškerého života a štěstí. Žádá se po nás jen dobrá vůle… Jakmile Bůh objeví v některé lidské monádě tuto dobrou vůli, dříve nebo později – třeba i ve smrti – doplní úsilí svého tvora a ujme se ho.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 12. ledna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Svěřuji se laskavě do modliteb všem mým předrahým dcerám a sestrám společně i jednotlivě a prosím je, aby se snažily být svaté a aby neztrácely čas, a ať si stále uvědomují, že nebudou-li usilovat být takovými nyní, nebudou jimi ani později. Všecko pomíjí a všechno je bláznovství kromě věrné služby Bohu.
Ať Bůh tisíckrát žehná Vaší Důstojnosti a ať Vám dá tolik své lásky, kolik si jí pro Vás horoucně přeji, přál bych si Vás vidět celou planoucí tímto božským ohněm a tato moje touha je tak silná, že to nemohu nijak vyjádřit, neboť se mi zdá, že Bůh velice hladoví po Vašem srdci.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)