Doporučujeme
Během postupného a nepřetržitého přetváření v Krista, které v nás působí Duch, nás Bůh přitahuje k sobě po cestě směřující do nitra, jež nás vede od rozptylujících periferií života k nejvnitřnějším jádru naší bytosti, tam, kde přebývá Bůh a kde nás sjednocuje se sebou (1). To vyžaduje neustálé, radikální a celoživotní úsilí, při němž začínáme z popudu Boží milosti myslet, soudit a uspořádávat svůj život s pohledem na Boží svatost a dobrotu, jak nám byla zjevena a hojně darována v Synu.
Jan od sv. Samsona (1571–1636)
»Svatební píseň božského a vtěleného Ženicha a božské nevěsty, v manželském sjednocení se svým Ženichem«
Když naši Otcové zasvětili svou oratoř Marii, Matce Pána, zvolili si ji tím za patronku a svěřili se jí: zasvětili celý svůj život její službě a její chvále, uskutečňované dříve v životě než v obřadech.
Během svých dějin karmelitáni zakoušeli a opěvovali stálou, starostlivou přítomnost své Matky a Patronky. Maria, mystická hvězda z hory Karmelu, chrání, odívá a vede své děti po stezkách vedoucích k radosti přetvářejícího sekání s Bohem. Ona, jež první žila v plném sjednocení s Bohem v Kristu, nám pomáhá objevit krásu našeho povolání a podpírá nás při namáhavém výstupu na »vrchol hory, kterou je Kristus« (1).
Stát se »Bohem« po boku Boha
Na pozadí toho, co Jan od Kříže učil, psal a žil, je třeba vidět jeho celkové pojetí lidského života ve světle evangelia; života jako teologicky a antropologicky orientované cesty křesťanské spirituality. To je důležitým předpokladem, aby člověk správně pochopil Janovu nauku o »temné noci«. Bratr Jan nám nezanechal žádný systematický traktát o duchovním životě a podobně ani systematickou nauku o temné noci. Nicméně v jeho obsáhlém díle se dá poměrně snadno toto celkové pojetí křesťanského duchovního života »vystopovat«.
Někteří poutníci, kteří přišli ze Západu do Svaté země, si zvolili horu Karmel jako místo, kde mohli žít jako poustevníci v komunitě. Usadili se u pramene, nazývaného »Eliášův pramen« (1), a takto navázali na dlouhou místní mnišskou a poustevnickou tradici.
Všechno, čím nyní toužíme a zamýšlíme být, vidíme uskutečněno v životě proroka Eliáše a blahoslavené Panny Marie. Oni totiž, každý svým způsobem, »měli stejného ducha, (...) stejnou formaci, stejného učitele: Ducha svatého« (1). Když se díváme na Marii a Eliáše, můžeme snáze pochopit, niterně přijmout, žít a zvěstovat pravdu, která nás osvobozuje (2).
Marie Magdaléna de’ Pazzi (1566–1607)
Poté co jsem přijala svaté přijímání, viděla jsem Ježíše plného lásky a On mi řekl: „Pojď, holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží!“ (Pís 2,14). A já odpověděla: „Ježíši, můj Nejmilejší, nevím, jak mám vstoupit.“ A Ježíš mi řekl: „Pohlédni na mne, vydechnu a pak se nadechnu. Vydechnu a daruji ti svůj dech a pak se nadechnu a vtáhnu svůj dech do svého nitra s ním uvedu do svého nitra i tebe.“
Marie Petyt (1623–1677)
»Nabyla jsem odvahy a vrhla se do Boží náruče a přenechala se Jemu a od té hodiny byla má duše tak silná, že jsem od té doby byla jako pevná skála uprostřed vlnobití, aniž bych pak kdy ztratila vnitřní pokoj.«
(ze zápisků Marie Petyt)
Alžběta od Trojice (1880–1906)
Zdá se mi, že mým úkolem v nebi bude získávat duše tím, že jim budu pomáhat zapomínat na sebe, aby přilnuly k Bohu prostým láskyplným úsilím, a uchovávat je v hlubokém vnitřním mlčení, které Bohu umožní, aby se vtiskl do jejich srdcí a přetvořil je v sebe.
Program mého usebrání je založen na spočinutí skrze víru a lásku pod ‚pomazáním Ducha svatého‘, o němž mluví svatý Jan, protože on jediný ‚proniká hlubiny Boží‘. Modlete se, abych nezarmoutila tohoto Ducha lásky, ale abych mu dovolila uskutečnit ve mně všechna díla jeho milosti.
Wilfrid Stinissen (1927–2013)
Při kontemplativní modlitbě nejde o to vzbudit city. Kontemplativní modlitba probíhá na úrovni hlubší, než jsou city. Na podstatě této modlitby se nemění nic, ať jsme ve svém nitru uchváceni nebo nejsme... Láska, která se tu pěstuje, není láskou emotivní, nýbrž láskou na mnohem hlubší úrovni, je to láska ryzí, která absorbuje celého člověka. Je to láska, která je mnohem víc než to, čemu říkáme »láska«, tj. je absolutně nesobecká.
Titus Brandsma (1881–1942)
Mezi mnoha otázkami, které si kladu, mne žádná nezaměstnává tolik jako ‚záhada‘, že rozvíjející se lidstvo, které je nesmírně hrdé na svůj pokrok, se v tak hojném počtu odvrací od Boha. Je znepokojivé, že v době velkých pokroků v mnoha oblastech stojíme před fenoménem neuctívání Boha ze strany člověka, dokonce jeho popírání. A tento fenomén se rozmáhá jako šířící se nakažlivá nemoc.