KARMEL

Během postupného a nepřetržitého přetváření v Krista, které v nás působí Duch, nás Bůh přitahuje k sobě po cestě směřující do nitra, jež nás vede od rozptylujících periferií života k nejvnitřnějším jádru naší bytosti, tam, kde přebývá Bůh a kde nás sjednocuje se sebou (1). To vyžaduje neustálé, radikální a celoživotní úsilí, při němž začínáme z popudu Boží milosti myslet, soudit a uspořádávat svůj život s pohledem na Boží svatost a dobrotu, jak nám byla zjevena a hojně darována v Synu.

Tento proces není ani přímočarý ani uniformní. Obsahuje kritické momenty, krize růstu a zrání, období, kdy musíme nově volit – zvláště když máme obnovit své rozhodnutí pro Krista. To všechno je součástí očišťování našeho ducha v nejhlubší rovině, abychom mohli být připodobněni Bohu.

Vnitřní proces, který vede k rozvinutí kontemplativního rozměru, nám pomáhá získat postoj otevřenosti pro Boží přítomnost v životě, učí nás vidět svět Božíma očima a podněcuje nás k hledání jeho Tváře, k tomu, abychom jej poznávali a milovali v bratřích a sestrách kolem sebe a sloužili mu v nich.

Karmel chápe život podle evangelijních rad jako nejpřiměřenější způsob, jak kráčet k plnému přetvoření v Krista. Kristus si zvolil tento způsob života pro sebe a předkládá ho svým učedníkům, aby se odpoutali od sebe samých a otevřeli se daru Boha, který je připodobňuje sobě samému pro budování Království.

Poslušnost v naslouchání Boží vůli a jejím plnění na rovině osobní i komunitní nás uschopňuje dosáhnout pravé svobody. Životem v chudobě uznáváme a přijímáme svou křehkost a svou nicotnost; přitom nevyhledáváme kompenzace, nýbrž se stále více otvíráme bohatství Božího daru. Čistota osvobozuje naši schopnost milovat od sobectví a egocentrismu, takže přitahováni něžnou Boží láskou jsme stále svobodnější pro navázání důvěrného a láskyplného vztahu s Bohem, s našimi bratřími, se všemi lidmi a s celý stvořením. Spíše než zřeknutím je tedy praxe evangelijních rad prostředkem, pomocí něhož rosteme v lásce, a tak dosahujeme plného života v Bohu.

Proces přetvoření v Krista od nás vyžaduje ustavičnou snahu »obětovat Bohu svaté srdce, očištěné od každé aktuální poskvrny hříchu. Tohoto cíle dosahujeme, když jsme dokonalí a v Carith – to znamená, když jsme ukryti v lásce (in charitate), o které říká Mudrc, že „přikrývá všechna přestoupení“« (Př 10,12b) (2).

Tento proces totiž není možný, jestliže vychází jen z prosté síly vůle, nespojené se zkušeností Boží přetvářející lásky, jež je vylita do našich srdcí Duchem svatým (3) a jež nám dává sílu odpovědět na Kristovu radikální výzvu: »Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho« (4).

Na druhé straně vyžaduje tento proces také »naše úsilí a praktikování ctností« (5). Podpíráni milostí usilujeme o postupné přetvoření: v setkání s Kristem a v procesu sjednocování s ním udělá starý člověk místo člověku novému a my oblékneme Krista (6), přičemž přinášíme »ovoce Ducha« (7).

(1) Odkaz na nauku Terezie z Avily o příbytcích v hradu duše; (2) srv. Kniha prvních mnichů 1,2; (3) srv. Řím 5,5; (4) Mt 16,25; (5) srv. Kniha prvních mnichů 1,2; (6) Řím 13,14; (7) Gal 5,22n.

(Formace na Karmelu: cesta přetvoření [RIVC], čl. 24–26)

Související články

Kontemplace: srdce karmelitánského charismatu