KARMEL

Co se mě týče, já mám prostě radost z toho, že nic nemám – dokonce ani skutečnost Boží přítomnosti. Žádná modlitba, žádná láska, žádná víra – nic než neustálá bolest z touhy po Bohu. Chci psát, ale nemám, co bych víc řekla, než Vás prosit, abyste se za mě modlil. Z celého srdce chci, aby to bylo právě tak, protože tak to chce On…

(Matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 17. února 1962)

Je dobré, že Vaše adorace není výkon, nýbrž klanění. Bůh už zná naše bolesti a potřeby, proč mu stále lamentovat. Mnohem pozitivnější je stát před ním ve své chudobě a důvěřovat mu, tomuto milujícímu, který je láska, nejen má lásku. Buďte dítětem před otcem, který tvoří z nemožného možné, který Vám dává pevnou svobodu.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. května 1998)

Ta studna rozkvétá kolem roubení, kde je voda.
A ta mast je vzácná tím, že tvé nohy smí osvěžit.
Nech mě napít se z tebe, dej sebe mé duši, nech ji pít,
vodou se staň, jež poselství tvých úst mi podá.

Vůně mé misky tvou vůní tak prostoupená je,
stává se vzpomínkou na tebe a připomíná mi
mast nardu, jež hýčká tvou pleť, a pije z ní
tvou sladkou hebkost, jež vše, čeho se dotkne, pomaže.

Voda a vůně tvá, ó Pane cesty, toužím,
pastýři, velký rolníku se srdcem vyčerpaným,
spatřit tě, dotýkat se tě, já celá osvícena jsem

na pastvinách tvých božských slov, když svítá den.
Jsem ženou hříšné lásky, ženou navoněnou…
Ty to víš, Pane, a přesto vše Ty mluvíš se mnou!

(Carmen Conde /1907–1996/, U nohou Ježíšových, překlad Josef Hrdlička)

Svěřte se – jako já Vás svěřuji – Panně Marii, Boží Matce, té, která je naší Matkou. Každé milosti, v niž doufáte, se Vám tak dostane ve slíbený čas. Absolutní důvěru!

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek přání adresovaného spolubratrovi v den jeho profese, 1. ledna 1972)

Onehdy na svátek Matky Boží Karmelské jsem si šel sednout při jitřní mši do lavice pro nemocné. Bylo to poprvé v životě, co jsem viděl ranní mši z tohoto úhlu a získal jsem nový pohled na komunitu – a na Boží prozřetelnost. Pak mě s větší silou než kdy předtím zasáhlo, že Bůh sem jistě nepřivedl nikoho z nás bez důvodu – obzvláště ne mě. Viděl jsem tu malou hrstku kněží a myslel na naši chudobu… A myšlenka, že jsem se chtěl sám dle svého výběru odsud stáhnout, mě poděsila.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 20. července 1949)

Ježíšovo slovo na kříži vychází vstříc touze milovaného učedníka a tuto jeho touhu prohloubí dříve, než ji vyslyší. Učedníkovi se dostane štěstí, přízně, po jaké nezatoužil ani ve svých představách. Přiblíží se svému Bohu natolik, že napříště bude na samotnou Matku svého Boha pohlížet jako na svou vlastní. Aby jeho srdce nedostalo závrať při myšlence na tak neslýchanou důstojnost, Spasitelova slova „to je tvá matka“ přicházejí nastolit a založit v jeho srdci lásku, neznámou všem předešlým věkům: lásku, která má od této chvíle vstoupit do srdce těch nejubožejších učedníků, skrze niž se stávají Spasitelovým bratry v takové míře, že jeho Matka se stává jejich matkou.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Chtěla bych, aby Ježíš byl tvým blízkým přítelem, v něhož bys mohl vložit své unavené srdce plné utrpení. Kdo by mohl, můj drahý staříčku, změřit velikost a množství starostí, které tě tíží, více než náš Pán, který proniká do nitra a který umí láskyplnou rukou vyléčit rány, jejichž hloubku ani sám neznáš? Ach, tatínku, jak by se tvůj život proměnil, kdybys k němu chodil často jako k příteli…

(Terezie z Los Andes, dopis otci, 26. listopadu 1919)

Ano, Bůh je dobrotivý. A když nám srdce krvácí nad tím, že pro naši malichernost On k našemu srdci nedokáže promlouvat, pak nám odpověď dá jediný pohled upřený k Panně Marii.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Právě v hluboké samotě nacházím mírnost, s níž mohu skutečně milovat své bratry. Čím větší jsem samotář, tím větší k nim mám náklonnost. Je to čistá náklonnost a je naplněná úctou k samotě druhých. Samota a mlčení mě učí milovat mé bratry pro to, co jsou, a ne pro to, co říkají.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 12. ledna 1950)

Mysli na mou všudypřítomnou lásku. Já jsem stále zde. Polož svou hlavu na mé srdce, protože to mi dělá radost … Přijď ke mně a přiveď s sebou ostatní. Nemohu snad léčit na dálku? Stačí, když mi řekneš jejich jména. Když mi říkáš o těch, za které prosíš, já je vidím…

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 23. července 1942)