Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Titus Brandsma (1881–1942)
Musíme nejprve vnímat Boha jako nejhlubší základ našeho bytí, který je ukryt v nejhlubším nitru naší přirozenosti, ale přece ho lze vidět a nahlížet. Tento základ můžeme jasně poznat svým rozumem, a když si ho budeme pravidelně připomínat, budeme ho mít intuitivně stále před očima a pak nebudeme uctívat Boha jen ve vlastním nitru, ale stejně tak v podstatě všeho stvořeného, v lidech, v přírodě, ve vesmíru – všudypřítomného a vše pronikajícího dílem svých rukou.
Abychom si zvykli na stálý styk s Bohem a na to, abychom dělali všechno, co konáme, před Jeho tváří, musíme se k Němu z počátku houževnatě znovu a znovu obracet. Po určité námaze brzy shledáme, jak v nás Jeho láska začíná působit a vede nás k nové lásce, která pomáhá překonat každou obtíž.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)
Mnozí neudělají pořádný pokrok v křesťanském životě, protože uváznou v kajících skutcích a jiných zvláštních cvičeních a zapomenou na to hlavní: že jediným smyslem a cílem takových cvičení je láska k Bohu. Když se toho nedbá, projeví se to brzy v jednání i ve skutcích těchto lidí. Proto nacházíme tak málo pravých ctností.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)
Když mě nějaká vnější práce odvádí od myšlenek na Boha, upomíná mě Bůh na sebe v nejhlubším nitru mé duše, tichounce, a přece velmi silně. Niterně mě to tak rozohní a uchvátí, že je těžké to navenek skrýt.
Při své každodenní práci jsem s Bohem spojen víc, než když se uchýlím k hodinám vyhrazeným pro modlitbu. Zpravidla se od nich vracím s větší vyprahlostí ducha.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)
Svou důvěrou Boha uctíváme. Čím více Mu důvěřujeme, tím větší úctu Mu prokazujeme a svoláváme na sebe velkou milost. Je nemožné, aby Bůh někoho klamal. Nikdy nenechá dlouho trpět někoho, kdo se Mu zcela odevzdal a je rozhodnut snášet všechno pro Něho.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)
Považuji se za nejubožejšího ze všech lidí, rozdrásaného ranami, plného zápachu, člověka, který spáchal všechny možné zločiny proti svému Králi. Pln upřímné zkroušenosti Mu vyznávám všechnu svoji zlobu; prosím Ho o odpuštění, odevzdávám se do Jeho rukou, aby se mnou udělal, co se Mu zlíbí. Tento Král, plný dobroty a smilování, je dalek toho, aby mě trestal, nýbrž láskyplně mě bere do své náruče, nechává mě jíst u svého stolu a sám mě obsluhuje, dává mi klíč od svých pokladů a ve všem se mnou jedná jako se svým nejlepším přítelem; rozmlouvá se mnou, miluje mě bez ustání tisíci způsoby, aniž by mi připomínal, že mi odpustil, nebo mě chtěl od základu změnit. Ačkoli Ho prosím, aby mě přetvořil podle své vůle, připadám si stále slabší a ubožejší, zároveň ale čím dál víc Bohem hýčkaný a milovaný.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 6)
Dlouho mě trápila myšlenka, že jsem zavržen. Tato myšlenka se ve mně uhnízdila tak pevně, že by mě byl žádný člověk na světě nemohl přesvědčit o opaku. Nakonec jsem se však rozhodl modlit se odhodlaně k Bohu: oddal jsem se duchovnímu životu – jen z lásky k Tobě, Bože. Usiloval jsem stále o to konat všechno kvůli Tobě. Ať se se mnou teď stane cokoli, ať budu zavržen nebo spasen, chci provždy pokračovat v tom konat všechno z čisté lásky k Tobě. Zůstane mi pak aspoň toto jediné: že až do své smrti neudělám nic jiného, než že Tě budu milovat. Tato úzkost srdce mě svírala čtyři roky a já jsem v té době mnoho trpěl.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)
Jen jednoho je zapotřebí: odvážného, pevného rozhodnutí zříci se jednou provždy všeho a odevzdat se Bohu, a od této chvíle se s Ním smíme stále stýkat. Musí to být styk plný důvěry, bez velkých tajností, upřímný a čistý! Tak to chce Bůh! Potřebujeme obšťastňující poznání, že Bůh přebývá v nás, v největších hlubinách duše, a že se tam na Něho můžeme v každém okamžiku obracet. Zde Ho prosíme o pomoc, aby nám ukázal svou vůli, když si nejsme jisti; aby nám pomohl dobře vykonat, co nám ukládá. Všechno Mu můžeme svěřit, než to vykonáme. Poděkujme, když jsme všechno dokončili.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 4. rozhovor, 25. listopadu 1667)
Mám-li příležitost udělat něco dobrého, obrátím se dětinně k Bohu a řeknu mu: Můj Bože, nedokážu to, když mi nepomůžeš. Tak se modlím a dostanu pak sílu shůry – víc než dost.
Jestliže jsem pochybil a nesplnil své povinnosti, vyznám před Bohem svoje chyby. Řeknu mu docela jednoduše: Pane, když mě ponecháš mně samotnému, nebude to nikdy lepší. Jen Ty můžeš zabránit mým pádům a jen Ty můžeš napravit, co je ve mně zvrácené. Pak už si s tím nedělám starosti. S Bohem se člověk musí stýkat s největší jednoduchostí, hovořit s Ním upřímně a otevřeně a žádat Ho o pomoc ve všem, co se nás týká. Nikdy nám ji neodepře. Udělal jsem s tím častou zkušenost.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)
Když někdy delší dobu nemyslím na Boha, neznepokojuji se. Vyznám Bohu svou ubohost a obrátím se k Němu s důvěrou tím větší, čím víc mě to mrzelo, že jsem na Něho mohl zapomenout.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)
Naším jediným úkolem je milovat Boha a radovat se z Něho. Očekávejme stále, bez velké úzkostlivosti, odpuštění hříchů pro krev Ježíše Krista, usilujme o to milovat Ho ze všech sil a z celého srdce. Zdá se, že Bůh projevuje svou lásku největším hříšníkům jako zvláštní znamení svého nezměrného milosrdenství.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)