KARMEL

Smělostí svého Zjevení zažeň, můj Bože, plachost dětinského myšlení, které se neodvažuje představit si na světě nic většího ani živějšího než ubohou dokonalost našeho lidského organismu! Na cestě k odvážnějšímu chápání vesmíru předstihují děti světa denně učitele Izraele. (…) Kdybych nemohl věřit, že Tvá skutečná Přítomnost oživuje, zjemňuje a zahřívá i tu nejmenší sílu, která do mě proniká nebo se mě dotýká, zemřel bych nejspíš chladem, prokřehlý až do morku své bytosti.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Požehnej trpících
zkroušenou mysl,
tíživou samotu lidí,
neklidné bytí,
utrpení, s nímž se nikdo
nikdy druhému
nesvěří.

Požehnej onomu zástupu
nočních snílků,
kteří se nebojí
obtíží neznámých cest.

Požehnej tíseň lidí,
co právě umírají.
Dej jim, Pane,
dobrý konec.

Požehnej srdcím, Pane,
těm zahořklým.
Především
dej nemocným
úlevu.

Nauč zapomínat ty,
jimž jsi vzal
to nejmilejší.
Nenech na celé zemi
nikoho v tísni duše.

Požehnej radostným, Pane,
ochraňuj je. -
Mně jsi ještě nikdy neodňal smutek.
Někdy na mně
leží tíživě.
A přece dáváš sílu,
a tak jej snáším.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedichte und Gebet aus dem Nachlass, překlad Vladimír Petkevič)

Tohle je křesťanský život: odvíjí se často v mlze, někdy v závanech tmy či v záblescích slunce. Ale ta brázda lásky, kterou Bůh vyorává v duši, se stále prohlubuje: stále méně bychom dokázali žít bez víry v pravou vlast, která věcem pozemským – i těm nejubožejším – dává nedocenitelnou hodnotu. Svatý Pavel mluví o „vykupování času“ (1). A právě láska proměňuje trny v růže.

(1) jedná se o místo Ef 5,16 – „dobře využívejte času“ – které latinská Vulgáta překládá jako vykupování.

(kard. Charles Journet /1891-1975/, korespondence)

Ze života se stává nesnesitelné břemeno, kdykoli ztratíme kontakt s přítomností milujícího Spasitele a vidíme jen hlad, který je třeba utišit, nespravedlnost, kterou je třeba pojmenovat, násilí, jež je třeba překonat, války, jež je třeba zastavit, a osamělost, které je třeba se zbavit. To všechno jsou kritické otázky a křesťané se musejí snažit je řešit. Jakmile však náš zájem nepramení z osobního kontaktu s živoucím Kristem, ihned pocítíme neúnosné břemeno. (…)
Ježíšova naprostá, neomezená, nezištná účast na utrpení světa nám otevřela možnost žít v tomto světě a čelit jeho bolestné realitě, aniž bychom se stali její obětí. To měl také Ježíš na mysli, když se modlil za své učedníky: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“

(Henri Nouwen /1932–1996/, Cesta pokoje)

Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám, nebo ne, tedy život, jehož smysl závisí na milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.

(Viktor E. Frankl /1905-1997/, A přesto říci životu ano; 1945)

(OCD • svatý • nezávazná památka 19. listopadu)

Texty propria

Josef Kalinowski se narodil v polské šlechtické rodině ve Vilniusu na Litvě dne 1. září 1835. Tou dobou (od konce 18. století až do roku 1918) trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou, oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány (1). Nejprve navštěvoval Josef Ústav pro šlechtice, kde vyučoval jeho otec (maminku ztratil záhy po narození). Absolvoval jej s vynikajícími výsledky, poté krátce studoval agronomii v Hory-Horkach.

Neplavil jsem se po mořích
a přece sedím v lodi
nade mnou nebe ve mně hřích
dva věrní lodivodi

Namísto stěžně vztyčen kříž
tak pořád doufám že mě něžně
nad vodou podržíš

(Ivan Martin Jirous /1944-2011/, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)

Někteří lidé si myslí, že duchovní, kteří se vyjadřují k politickým záležitostem, by se měli věnovat jen bohoslužbám ve svých kostelech a přenechat společenské a politické záležitosti politikům. Jako příslušníci církve bychom se měli spokojit s modlitbou a chválením Boha, a pokud máme nějaké názory na politické či ekonomické záležitosti, nemá to nic společného s křesťanstvím.
Potíž tohoto pohledu spočívá v tom, že jediný Bůh, k němuž se modlíme a jehož uctíváme, se o tyto ekonomické záležitosti stará: říká, že je Bohem chudých. Říká, že je Bohem spravedlivých, a to znamená, že straní bezmocným a utlačovaným, vdově a sirotkovi, a staví se proti jejich utlačovatelům. Bůh, který se s námi setkává v Bibli – a především v Ježíši Kristu – nám říká, že nemůžeme být s ním, nemůžeme ho upřímně uctívat nebo o něm pravdivě mluvit, pokud nejsme solidární s chudými.

(Herbert McCabe OP /1926-2001/, Bůh, Kristus a my)

Z iniciativy papeže Františka si již poosmé připomínáme Světový den chudých, těch, kteří „mají v Božím Srdci výsadní postavení až do té míry, že tváří v tvář jejich utrpení je Bůh 'netrpělivý', dokud jim nezjedná spravedlnost“…

Poselství Svatého otce Františka k 8. Světovému dni chudých naleznete ZDE>>>

Volejte k Bohu dnem i nocí, obtěžujte ho vytrvalou modlitbou, která je ve skutečnosti jen jiným výrazem lásky. A tato věrnost v lásce bude muset někdy snést i jeho mlčení, aniž bychom o něm kdy pochybovali, stejně jako přijímáme to, že naši blízcí mohou někdy mlčet, a nenapadne nás o nich pochybovat. (…)
Terezka říká: „Zdá-li se mi, že na mě zapomíná, dobrá, má v tom volnou ruku, protože já už nepatřím sobě, ale jemu… Spíš se unaví on, když mě nechá čekat, než já čekáním na něho.“ (…) Jak mě tato důvěra dojímá!

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha; citace z Tereziina dopisu č. 103)