KARMEL

Rafael od sv. Josefa - fotografie z 30. března 1897(OCD • blahoslavený • nezávazná památka 19. listopadu)

Josef Kalinowski se narodil v polské šlechtické rodině ve Vilniusu na Litvě dne 1. září 1835. Tou dobou (od konce 18. století až do roku 1918) trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou, oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány (1). Nejprve navštěvoval Josef Ústav pro šlechtice, kde vyučoval jeho otec (maminku ztratil záhy po narození). Absolvoval jej s vynikajícími výsledky, poté krátce studoval agronomii v Hory-Horkach.

V roce 1853 se přihlásil na Vojenskou inženýrskou akademii v Petrohradě (všechny polské a litevské školy byly zavřeny, a tak pro urozeného polsko-litevského mladíka neexistovala jiná možnost vzdělání než ruská universita). Tohoto svého kroku později velmi litoval, vyčítal si, že místo toho nepožádal o vstup do diecézního semináře ve Vilniusu. Studium na Akademii ukončil s hodností poručíka (1857) a zůstal zde jako asistent profesora matematiky. Byl přidělen k oddílu inženýrů v Petrohradě (od roku 1859) a poslán do Kursku a Oděsy, aby vytyčil trasu železnice Kursk – Kyjev – Oděsa. Poté byl počátkem šedesátých let převelen do Brestlitevské pevnosti a povýšil na kapitána generálního štábu. V roce 1863, kdy vypuklo v Polsku již několikáté protiruské povstání (2), požádal pod záminkou špatného zdravotního stavu o propuštění z carského ruského vojska. Od cara Alexandra II. obdržel čestné uznání.

Josef KalinowskiOd "Lednového povstání" roku 1863 se Kalinowski původně distancoval, byl si vědom toho, že je pro velmi špatnou organizaci a nedostatek zdravého úsudku předurčeno k porážce. Říkal: "Polsko nepotřebuje prolévat na bitevních polích další krev, protože té už bylo obětováno až příliš, ale potřebuje pot pilné práce." Pod tlakem událostí a po dlouhém rozlišování v modlitbě se však při svém pobytu ve Varšavě rozhodl, že se k povstání přidá. V květnu se stal členem národní vlády a byl jmenován ministrem národní obrany v Litvě. Přijal toto jmenování s explicitně vyjádřenou podmínkou, že nebude muset nikoho odsoudit k smrti. V červnu 1863 byl ve Vilniusu popraven jeden z vůdců povstání, Zygmunt Sierakowski. Kalinowski byl popravě přítomen. Padl na kolena a rozhodl se zasvětit svůj život službě Bohu.

V březnu 1864 byl zajat a uvězněn v bývalém dominikánském konventu (3). Život zde plynul v klášterním stylu, včetně společné modlitby, meditace a mše svaté. Kalinowski se ale především vrátil k praktikování svátosti smíření. Hodně se modlil, dlouhé hodiny kontemploval tajemství utrpení Krista; pomýšlel na to stát se kapucínem, ale stále postrádal jasnou představu o své budoucnosti. Mezitím bylo povstání rozprášeno. Josef, v touze zachovat se čestně a proto, aby nebyl potrestán nikdo další, vzal veškerou vinu na sebe, odhalil svou aktivní roli při povstání a byl gubernátorem Michailem Nikolajevičem Muravjevem odsouzen k trestu smrti. Carský režim se však oprávněně obával, že by smrt Poláka a katolíka Kalinowského mohla být vnímána v porobených národech jako smrt mučednická. Proto mu nakonec vojenský tribunál snížil trest na deset let nucených prací na východní Sibiři, začal však vědomě šířit pomluvu, že vězeň byl omilostněn proto, že udal své společníky.

Josef Kalinowski na SibiřiJosef požádal o Nový Zákon, knihu Job, Žalmy a Následování Krista a posílen na duchu byl deportován na Sibiř. Bolestná cesta v délce kolem osmi tisíc kilometrů trvala téměř deset měsíců. V roce 1865 se dostal do solných dolů v Usolje-Sibirskoje a zůstal zde do roku 1868, kdy amnestie změnila nucené práce na »pouhé« vyhnanství. Usadil se v Irkutsku blízko jezera Bajkal na mongolských hranicích, kde působil apoštolsky. V roce 1872 opustil Irkutsk, ale ještě dva roky musel zůstat ve východním Rusku. V roce 1874 byl konečně propuštěn na svobodu, avšak byl mu zakázán pobyt na Litvě.

Léta na Sibiři a ve vyhnanství byla pro Josefa léty mimořádných milostí. Všichni svědkové a spoluvězni z vyhnanství jednohlasně hovoří o jeho velké trpělivosti, o jeho ochotě posloužit komukoliv, o lásce, která ho nutila vzdát se něčeho svého, aby mohl zmírnit utrpení druhých, o jeho neustálé modlitbě, mimořádné úctě k Panně Marii. P. Wenceslaus Nowakowski, O.F.M.Cap., jeho druh ve vězení i při deportaci, hovoří o tom, že si všichni Josefa vážili do té míry, že když se modlili litanie ke všem svatým, připojovali invokaci: "Pro Kalinowského modlitby, vysvoboď nás, Pane!" V této dlouhé zkoušce se zrodil kontemplativní člověk, dobře připravený na svůj budoucí vstup na bosý Karmel.

Josef jako vychovatel prince AugustaBěhem deseti let zkoušek, utrpení a bídy, v klimatických podmínkách, v nichž teploměr ukazoval někdy 45 stupňů pod nulou, nikdy nevynechal meditaci. Nyní, ve svých devětatřiceti letech, se vracel do civilního života. Dostal zpět svůj pas a ve Varšavě mohl opět obejmout své drahé. Přijal místo vychovatele prince Augusta Czartoryského, a to znamenalo odjet z Polska. Poté, co vykonal pouť do Čenstochové, odcestoval dne 23. října 1874 za »Guciem«, což byla přezdívka prince Augusta, do Paříže. Rodina zakoupila palác Lambert (4), odkud Czartoryovci pomáhali polským politickým emigrantům. V následujících letech Kalinowski formoval duši svého Gucia. Jezdil s ním na ozdravné pobyty do Menton a do Neuilly, protože princ již měl nemocné plíce (5). S mimořádnou láskou k mládenci plnil úlohu »otce, matky, bratra, kamaráda, strážce«. Stál mu po boku s větší věrností, než jaká by vyplývala z pokrevních pout.

Josef doprovázel Gucia na cestách po různých místech Evropy. Vedl ho slovem a příkladem komplexního, laskavého křesťanského života a všemožně pečoval o jeho růst ve ctnostech; dbal rovněž o posílení jeho tělesného zdraví. Zatímco navenek to nedával najevo, uvnitř dozrávalo jeho rozhodnutí opustit všechno a zasvětit se Bohu cestou řeholního života. Po pečlivém zvážení všech okolností se v létě roku 1876 v Davosu ve Švýcarsku definitivně rozhodl stát se bosým karmelitánem. Modlitbou mu pomáhala princezna Maria Grocholska-Czartoryska (6), Guciova teta, pozdější bosá karmelitka jménem Sr. Marie Xavier od Ježíše z kláštera Wesołe (Krakov). V následujícím roce své rozhodnutí uskutečnil (7).

Paříž - palác LambertV prvních červencových dnech roku 1877 Josef odešel z paláce Lambert a 14. července stál před rakouským provinciálem bosých karmelitánů, pod něhož tehdy zabrané Polsko spadalo. Noviciát začal jako dvaačtyřicetiletý dne 28. listopadu 1877 ve Štýrském Hradci a přijal jméno Rafael od sv. Josefa. Na den přesně o rok později složil první sliby a odešel do Rábu (nynější Gyӧr v Maďarsku), kde studoval filosofii a teologii. Zde také 27. listopadu 1881 složil slavné sliby do rukou tehdejšího generálního představeného řádu, budoucího kardinála Girolama Maria Gottiho.

Pak byl poslán do Polska do konventu pro nemocné řeholníky, který se nacházel v bývalé poustevně v Czerné. Zde dokončil teologická studia a dne 15. ledna 1882 ho krakovský biskup Albin Dunajewski vysvětil na kněze.

Téměř bezprostředně po kněžském svěcení byl jmenován pomocníkem novicmistra a v roce 1883 převorem konventu v Czerné. Tento úřad později zastával téměř nepřetržitě. Sloužil také jako provinční radní, zpovědník a duchovní vůdce bosých karmelitek. Ty z kláštera ve Wesołe, do něhož se soustředily sestry z mnoha zrušených komunit, kvůli svému velkému počtu založily další klášter v Łobzówě (Krakov, 1875). Díky úsilí otce Rafaela vznikly i další tereziánské kláštery v Przemyśli (1884) a Lvově (1888). V roce 1899 se otec Rafael stal provinčním vikářem pro všechny tyto kláštery. Neúnavně se věnoval mniškám řádu, aby v souladu s nejčistší tereziánskou tradicí byl jejich život opravdovou modlitební stráží církve ve prospěch celého Božího lidu.

Když konventům bosých karmelitánů v Berdyčevu (tehdy ruský zábor, dnes Ukrajina) a v Lublinu hrozilo vymření, založil otec Rafael nový klášter ve Wadowicích (1892). Postavil zde také kostel, který se v krátkém čase stal živým centrem spirituality, a seminář, který vychovával skvělá povolání. Rafael věděl, jak vtisknout mladým bratřím dobrou formaci a věrnost Karmelu. Zemřel v pověsti svatosti ve Wadovicích dne 15. listopadu 1907 a byl pohřben na konventním hřbitově v Czerné (Krakov).

sv. Rafael od sv. Josefa, OCDDuchovní život otce Rafaela se vyznačoval důsledností. Od chvíle, kdy poznal své povolání na Karmel, byl – díky své vytrvalé asketické přípravě – přesvědčeným a cílevědomým bosým karmelitánem, mužem Božím, který usiluje o jednotu s Ním. Jeho současníci ho shodně popisují jako »živoucí modlitbu« a on sám neustále připomínal svým řeholníkům: "Naší hlavní povinností na Karmelu je obrácení ve všem, co děláme." Přál si obnovu tereziánského Karmelu v Polsku tak, aby byl vybudován na solidním základu opravdové modlitby, živen a nesen přísností, mlčením a rozjímáním. Těmito hodnotami také sám žil.

Dalším prvkem karmelitánského povolání, který stále doporučoval bratřím a sestrám a kterým byl proniknut i jeho vlastní život, bylo důvěrné přátelství s Pannou Marií. Ctil ji a miloval jako matku a »zakladatelku« řádu. Snažil se být si vždy vědom její přítomnosti a činit všechno k její slávě. Říkal: "Pro bratry a sestry na Karmelu má úcta k Panně Marii primární důležitost. Milujeme ji tehdy, když se snažíme napodobovat její ctnosti, zvláště její pokoru a rozjímavou modlitbu... Naše oči mají být stále upřeny na Marii, všechny naše city mají být zaměřeny k ní. Měli bychom si uchovávat vzpomínku na její zásluhy a snažit se jí vždy zůstávat věrní." Plodem jeho úcty k Panně Marii jsou dvě útlé publikace: »Maryja zawsze i we wszystkim« (Maria vždy a ve všem), která představuje jakési synovské pozvání činit vše pod Mariiným pohledem a z lásky k ní; a »Cześć Matki Boskiej w Karmelu polskim« (Úcta k Matce Boží v polském Karmelu). Otec Rafael se rovněž horlivě snažil o rozkvět třetího řádu a škapulířových bratrstev v Polsku a Rumunsku.

Rafael byl vyhledávaným zpovědníkem a moudrým duchovním vůdcem. Lidé k němu přicházeli zdaleka, přitahováni pověstí jeho svatosti a jeho moudrými a spolehlivými radami. Vždy byl k dispozici všem. Jako program pro duchovní vedení, které poskytoval, si zvolil slova sv. Pavla: "Láska, radost, pokoj!" (Gal 5, 22). Svými slovy vléval vyrovnanost a pokoj nejen do duší katolíků, ale i nekatolíků, kterým se věnoval se zvláštním apoštolským zájmem. Opakovaně svým bratřím v této věci připomínal, že Karmel v Polsku má zvláštní poslání modlit se za jednotu církve a za obrácení Ruska (8). K tomuto přesvědčení dospěl na základě studia dějin misijních počátků tereziánského Karmelu v Polsku. Sám se také modlil a přinášel oběti za to, aby se mohlo naplnit Pánovo slovo: "Bude jedno stádo a jeden pastýř" (Jan 10,16).

Jak už bylo řečeno, zvláštní péči a pozornost otec Rafael věnoval bosým karmelitkám mniškám; také proto, že mu byly oficiálně svěřeny jeho představenými. Znal je jednotlivě a vedl je jemně a pevně v duchu sv. Terezie a prvních představených polského Karmelu. Ve spolupráci s mniškami sebral a v letech 1900-1904 vydal čtyřsvazkové dějiny tereziánských klášterů »Klasztory Karmelitanek Bosych w Polsce, na Litwie i Rusi« (Kláštery bosých karmelitek v Polsku, na Litvě a v Rusku).

sv. Rafael od sv. Josefa, OCDUž za svého života byl otec Rafael pokládán za světce. Ihned po jeho smrti se k němu lidé začali obracet s prosbou o přímluvu a Pán jeho přímluvy vyslýchal. Blahořečen byl 22. června 1983 v Krakově papežem Janem Pavlem II. a týž papež jej 17. 11. 1991 v Římě svatořečil. Jeho památku si na Karmelu připomínáme 19. listopadu.

(1) V letech 1772-1795 došlo k tzv. trojímu dělení Polska, kdy drtivou většinu území zabralo Rusko, o zbytek se podělilo Prusko s Rakouskem. Polsko tak na celé 19. století zmizelo z mapy Evropy, část polské společenské a kulturní elity se uchýlila do emigrace.
(2) Ruská okupace vyvolávala opakovaná, krvavě potlačovaná povstání. V roce Josefova narození uplynulo jen pět let od tzv. Listopadového povstání, které trvalo deset měsíců. Jako dítě vídal Josef jeho tragické následky: neustálé deportace a vykonávání trestů smrti na tržišti.
(3) Carský místodržící nechal řadu katolických klášterů přestavět na kasárna, věznice, i důstojnické kasino, vilniuský biskup byl poslán do vyhnanství, několik kněží pověšeno.
(4) Augustův dědeček Adam Jerzy Czartoryski byl za zmíněného "Listopadového povstání" v roce 1830 premiérem polské revoluční vlády. Za účast v povstání byl carem Mikulášem I. odsouzen k trestu smrti, podařilo se mu však uprchnout a od té doby pobývala celá rodina v exilu, nejprve v Anglii, později v Paříži.
(5) August zemřel ve svých 34 letech na tuberkulózu.
(6) Josefova vrstevnice (1833-1928), která vstoupila na Karmel též po čtyřicítce, po smrti svého manžela roku 1874.
(7) Princ August se později setkal s Donem Boscem, stal se salesiánem (1887) a zemřel mladý v pověsti svatosti (1893), takže byl zahájen jeho kanonizační proces (blahořečen byl v roce 2004).
(8) "Přivést Rusko ke Kristu a Krista do Ruska."

(Z Raphael of St. Joseph... přeložila: Martina Vintrová; red. upraveno)

Karmelitánské proprium

Sv. Rafael od sv. Josefa (Kalinowski), kněz

Připomínáme

10 čec 2017 00:00
bl. Jana Scopelli, panna
14 čec 2017 00:00
sv. Terezie od Ježíše (z Los Andes), panna
17 čec 2017 00:00
Panna Maria Karmelská
18 čec 2017 00:00-23:59
bl. Terezie od sv. Augustina a spolusestry, panny
21 čec 2017 00:00-23:59
sv. Eliáš, prorok

Kalendář

červen 2017
Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2

Přihlášení