KARMEL

Jsi zkrátka naše Matka!

S tajemstvím vtěleného Slova a církve je úzce spjata Maria, „ona brána, skrze niž Bůh sestoupil na zemi a skrze niž my jsme uvedeni do nebeské vlasti“. Ona je nejkrásnější ze všech tvorů, které vyšly z ruky Boží, a nejdůstojnější pro jedinečný vztah ke vtělení věčného Slova, je nejpřednějším členem církve.

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Když plameny v peci stráví všechnu nesprávnou lásku, nesprávnou bolest, nesprávný strach, pak je láska dokonalá a náš zlatý svatební prsten je větší než okrsek nebe a země.

Pojednání »Sancta discretio v duchovním vedení« (1), které Vám ve dvou článcích postupně představíme, napsala Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein) 15. října 1938 v Kolíně nad Rýnem. Tento krátký spisek byl zamýšlen jako dárek k svátku sr. Terezie Renaty od Ducha svatého, která byla v té době podpřevorkou komunity a novicmistrovou. Jeho cílem bylo pomoci jí vyvarovat se chyb v doprovázení novicek.

Ovoce karmelských stromů jíme, do vod tradice se noříme...

Jednoho jarního večera při brouzdání v internetových vodách mi ošplouchla lýtka osvěžující vlnka – ejhle Krása Karmelu... Juchů, tak tam pojedu! Motivace?

Wilfrid Stinissen (1927–2013)

Je-li Bůh Stvořitelem nebe a země, je-li tím velkým režisérem, který řídí divadlo světa a lidstva, pak jej mohu potkávat všude. A prostřednictvím všeho, co se děje, vylévá na mne svou lásku. „Otevři svá ústa,“ říká, „naplním je“ (Ž 81,11). Nemusím přemýšlet, kdy je moudré ústa otevřít a kdy je lepší je zavřít. Budu je mít ustavičně dokořán otevřená.

Jistotu víry církve je třeba stavět nad mystickou zkušenost

Z povahy mystiky vyplývá, že je v ní třeba rozlišovat dva aspekty: božský a lidský, z nichž hned jeden, hned druhý výrazněji vystupuje do popředí. V užším smyslu je lze označit také jako teologický a psychologický faktor. Jakkoli je v mystice podstatný především božský prvek, přece nesmíme podcenit ani to, co ze své strany zmůže člověk, a často zůstává nanejvýš obtížné rozlišit mezi božským a lidským prvkem.

Aby se s plameny věčného života vrátil v ohni zpět do temnoty světa

Syn se obrací na Otce, aby mu předal to poslední, co má: svého ducha. Ducha, který je duchem Otce a Syna, Ducha svatého. Tento Duch zastínil z Otcova pověření Pannu Marii. Teď ho Syn Panny posílá zpět k Otci. Byl jeho věrným vnitřním průvodcem, byl Synu trvalým důkazem toho, že je Otec s ním i na zemi. Byl mu duchem Otce, duchem Boha. Když ho teď klade Otci do rukou, je to proto, aby zemřel v obnažení svého holého lidství: v opuštěnosti, která jde do krajnosti, kterou Otec zahájil, kterou Syn v tomto posledním aktu dokončuje. Je to akt poslušnosti, která je nepřekonatelná.

Terezie z Lisieux (1873–1897)

S jakou touhou a útěchou jsem si od počátku svého řeholního života opakovala slova našeho otce sv. Jana od Kříže: „Je nejvýš důležité, aby se duše hodně cvičila v lásce, aby se rychle stravovala a vůbec se nezastavovala tady dole, ale dospěla hbitě k tomu, že uvidí Boha tváří v tvář." (1) (VDŽ 77)

Terezie z Avily (1515–1582)

Možná vás, sestry, napadne, že duše, jimž se Bůh tak důvěrně sděluje, jsou si už jisté, že se jím budou stále těšit, a že nemají už důvod, proč se obávat, ani proč oplakávat své hříchy. To je však velký omyl.

Zjednodušení života ve prospěch růstu lásky

Ve své nejhlubší podstatě se člověk rozvíjí a dozrává do podoby, k níž ho stvořil Bůh. Když je osvobozen od tísnivých a svazujících starostí o své vlastní štěstí, může objevovat šíři a hloubku zcela nového života. Cítí se Bohem láskyplně napřímen a obdarován důstojností, kterou nemůže ztratit.