KARMEL

Spojení mezi čistým srdcem a kontemplativním životem

Když karmelitáni dorazili do Evropy, stala se aktuální otázka, jaký je jejich původ. V době, která se tvrdě postavila proti bujení nejrůznějších náboženských skupin, byli důrazně nuceni k tomu, aby prokázali svou legitimitu. Tehdy začal řád vyzvedat, že Maria je (opět v silném slova smyslu) Matka – ta, která této řeholní skupině a rodině dala život a i nadále prokazovala Karmelu mateřskou lásku a péči.

Stále více oceňoval Karmel lásku matky, jež miluje dítě dříve než ono matku, lásku, jež vede k početí jejího dítěte, lásku, jež zůstává za všech okolností stejná, obzvláště tehdy, když se dítě ocitá v těžkostech či je ostatními opuštěno; tato mateřská láska je neměnná. Všichni ostatní by mohli nad dítětem zlomit hůl; pravá matka nikdy. Její mateřská láska je věrná. Karmelitáni připisovali své přežití a svůj relativní rozkvět uprostřed ostatních řádů té doby do značné míry této Mariině mateřské ochraně a lásce.

Když někteří autoři cítili nebezpečí, že zdůrazňování Mariina mateřství by ji mohlo stavět příliš daleko od jejích synů a dcer, dávali karmelitáni přednost možnosti vidět Marii jako sestru. Tímto titulem naznačovali svůj pocit blízkosti Marie v jejich životě. Vznikly i legendy, že Maria přivedla Ježíška z blízkého Nazaretu na Karmel, aby ho seznámila s „karmelitány“, kteří tehdy žili na této hoře jako následovníci proroka Eliáše. Legendy jsou jen legendy, ale zvěstí, kterou karmelitánům předávaly, byla hluboce prožívaná skutečnost: Maria byla karmelitánům blízko a přiváděla je ke svému synu Ježíši. V tomto směru pro ně velmi mnoho znamenal jejich oficiální církevní název: Bratři blahoslavené Panny Marie Karmelské. A je jen přirozené, že byli-li oni jejími bratry, ona byla jejich sestrou.

V následujícím 14. století, ve shodě s hlavním proudem mariánské úcty v církvi, když ale zároveň obohatili tento proud svým vlastním charakteristickým způsobem, začali karmelitáni vyzvedat Marii jako „nejčistší Pannu“. Zmíněné století zvláště proslulo svým vztahem k tajemství neposkvrněného početí. Až na několik výjimek patřili karmelitáni k nejvěrnějším obhájcům tohoto privilegia Panny Marie; v době, kdy papežové sídlili v Avignonu, slavil papežský dvůr slavnost Neposkvrněného početí jako slavnost karmelitánskou. Vznikala další a další karmelitánská literatura, která zdůrazňovala, že prorok Eliáš byl prvním mužem žijícím v celibátu, zatímco Maria byla první zasvěcenou pannou. Karmelitáni jsou vybízeni k tomu, aby je oba napodobovali a pokračovali v jejich způsobu života. Bílý plášť se pak často chápe jako symbol tohoto všeobecného názoru, že panenství má být vlastní všem karmelitánům. Čistota, kterou je Eliáš a Maria inspirovali, se nevztahovala pouze na oblast těla, ale mnohem spíše šlo o celkovou čistotu srdce, zahrnující v sobě i svobodu od vázaností, tak aby člověk mohl svázat své srdce s Pánem. Autoři postupně více a více zdůrazňují spojení mezi tímto čistým či svobodným srdcem a hlubokým, vytrvalým, kontemplativním životem modlitby, k němuž jsou karmelitáni povoláni. Maria je vnímána jako ztělesnění všech těchto ctností.

V následujících staletích se předchozí přístupy k Marii přirozeně staly integrální částí pohledu řádu na Pannu Marii a jeho vztahu k ní. Důraz se však znovu posunul – tentokrát na Pannu Marii Škapulířovou. Úcta ke škapulíři vznikla z touhy laiků po přičlenění k řeholní rodině Karmelu. Stejně jako jiné řády i Karmel tedy poskytl těmto laikům symbolický podíl na řádovém hábitu, který označoval přináležitost k řeholní rodině a dával tak podíl na duchovních dobrodiních, obzvláště ujištění o věčné spáse, jež byla pro středověkou mentalitu věcí nejvyšší důležitosti. Představa, že zemře-li někdo, kdo věrně nosí řeholní hábit, bude spasen, byla tehdy zcela běžná. To byl počátek mnoha lidových pojetí Panny Marie Karmelské, s nimiž se stále běžně setkáváme: je zobrazována jako Panna Maria Očistcová, zachraňující ty, kdo jsou jí oddáni a nosí její škapulíř, od dalšího očišťování.

Tyto prolínající se a doplňující se aspekty Mariiny úlohy v Karmelu jsou pro nás dodnes velice cenné. Vtiskly své rysy karmelitánské úctě k Panně Marii, ale také umožnily karmelitánskému řádu nadšeně, ba vděčně přijmout nejnovější přístupy k Panně Marii, jež nám předkládá magisterium Druhého vatikánského koncilu i z něho vyplývající nauka. Karmel je totiž ohromen zjištěním, že to, co dnes církev univerzálně učí, jsou nejzákladnější prvky jeho vlastní mariánské úcty... Když církev ukazuje na Marii, Pannu a Matku, jako na naplnění toho, oč církev – dosud putující Boží lid – usiluje, karmelitáni mohou poukázat na své praotce a na dědictví, které jim zanechali: přijetí blahoslavené Panny Marie jako inspirace jejich vlastní věrnosti, vnímavosti a otevřenosti vůči Bohu; a přijetí blahoslavené Matky, která je vyučovala a stále vyučuje tomu, jak život, službu i své zaměření předávat druhým.

Převzato z knihy: Karmel v české církvi
Autor: Redemptus Valábek, OCarm.
Vydalo: KNA

Související články

Karmelitánská spiritualita patří do církve (1)
Kontemplace: vidět svět Božíma očima
Kontemplace: srdce karmelitánského charismatu