KARMEL

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)

Víra staví naší duši před oči Krista: ubohého, poníženého ukřižovaného a na kříži dokonce opuštěného Otcem. V jeho ubohosti a opuštěnosti nachází duše zase svou vlastní ubohost a opuštěnost. Vyprahlost, nechuť a útrapy jsou »čistě duchovní kříž«, který dostává. Přijme-li jej, pak pozná, že je to měkké jho a lehké břímě. Kříž se stává holí, o niž se duše opírá na cestě vzhůru.

Titus Brandsma (1881–1942)

Navzdory všem překážkám, na které naráží modlitební život nazíravých řádů, Karmel vždy trval na tom, že kontemplativní život musí mít přednost ... A toto je nejvyšší škola Karmelu: nazírání má být základem a silou jeho apoštolských aktivit ... Dávné dějiny řádu nám ukazují, že toto obzvláštní povolání k mystickému životu nám bylo odhaleno od počátku a představuje pro řád stále platný ideál ...

P. Saverio Cannistrà, OCD

Promluva na generální kapitule řádu karmelitánů 16. září 2013

Drazí bratři v Karmelu,
být generálním představeným řeholní rodiny je, jak víte, těžká práce, a podle mého soudu z lidského pohledu není o co stát. Ale i služba, která s sebou přináší cvičení se v askezi a evangelním sebezáporu, přináší radost a útěchu, a z nich bych v prvé řadě zmínil příležitost přímo a hluboce zakoušet celou krásu a bohatství naší rodiny. Asi málokdo jiný než otec, pověřený být jejím představeným, může s takovým přesvědčením a pochopením mluvit o tom, jaká je to milost být bratry a sestrami v Karmelu, být rodinou shromážděnou spolu s Pannou Marií kolem osoby Ježíše Krista.

Součástí této milosti je i to, že jste mě pozvali k účasti na vaší kapitule, a já vám z celého srdce děkuji za čest a bratrství, které mi prokazujete. Musím říci, že po téměř pěti letech společné cesty generální rady Vašeho řádu a generálního definitoria našeho řádu se mezi vámi cítím jako doma. Den po dni víc objevuji, že Karmel je domem s mnoha pokoji, s mnohem více pokoji, než jsem si myslel. I já mohu říci s velkolepostí knížete z románu Gattopardo,¹ že bydlím v paláci, v němž ještě neznám všechny pokoje. Ale hned – abych zabránil nedorozumění – dodám, že jsem připraven poskytnout jich část k dispozici těm, kdo je potřebují, jak nám navrhl před několika dny papež František.

Srdce karmelitánského poslání

Středem úvah vaší kapituly je téma poslání² Karmelu v dnešní církvi a v dnešním světě. Svatý Otec ve svém hutném poselství, které Vám adresoval, řekl něco, co se mě hluboce dotklo: „Srdce karmelitánského poslání pro dnešní dobu se nachází ve vaší Řeholi (tj. v textu řehole).“ To je pobídka k tomu, abychom to opravdu nové hledali v samém srdci naší identity, která – i když zůstává stále stejná – v průběhu staletí do sebe pojímá problémy a příležitosti, radosti a úzkosti každé epochy a generace, a tak se rozvíjí a zraje. Myslím, že to je metodologicky přesná pobídka, které bychom měli naslouchat a kterou bychom měli ocenit.

Často máme v dnešním měnícím se světě a kultuře strach něco [opravdu] změnit a inovovat. Hledáme rychlá řešení problémů, se kterými se setkáváme, a skoro se předháníme se světem v jeho orientaci na výkon. Ve skutečnosti ale jedinými opravdovými řešeními jsou ta, která jsou výsledkem určitého procesu, prohloubení a zrání nás samých; a taková cesta je nutně spíše pomalá. Dříve, než se zeptáme: „Co máme dělat?“, je lépe položit si mnohem radikálnější otázku, kterou pokládá sv. Terezie v Cestě k dokonalosti (4, 1): „Jakými máme být?“³ V tomto smyslu chápu, proč papež vybízí karmelitány k cestě, která dospívá k misii skrze kontemplaci. Je to cesta radikální, cesta odříkání, vzdálená lákadlům tohoto světa. Ale právě proto umožňuje naslouchat Božímu slovu, osvojit si jeho logiku a sdílet jeho moudrost.

Celá karmelitánská řehole je srdcem a základem našeho poslání, protože vše je v ní zaměřeno na život „v poslušnosti vůči Ježíši Kristu“, tedy ve vztahu s Ním, bez výhrad, podmínek, bez omezení. Je to život „uchvácený“ Kristem, jím zraněný, jak říká Jan od Kříže, a proto živý pouze v Něm a s Ním. Doufám, že synu svaté Terezie odpustíte tyto mystické důrazy, ale věřím, že poslání Karmelu skutečně má tento přízvuk, toto mystické zabarvení.

Dovolte mi v této souvislosti malou historickou odbočku. Zdá se mi zajímavé a ne náhodné, že nejobdivovanější moderní zobrazení mystické zkušenosti, tedy Berniniho Extáze svaté Terezie, se nachází v místě těsně spojeném s historií misií. Jak mnozí z vás vědí, náš římský kostel Santa Maria della Vittoria byl společně s tamním klášterem původně postaven za tím účelem, aby v něm sídlil seminář pro misie našeho řádu. A to právě na místě, kde existovala kaple zasvěcená sv. Pavlu, apoštolu – misionáři par excellence. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 byl titul kostela svatého Pavla změněn na Santa Maria della Vittoria. Seminář pro misie zde ale zůstal asi padesát let, od r. 1613 do r. 1663, kdy byl přestěhován k bazilice San Pancrazio. Proto Bernini, když v létech 1647 až 1652 vytvořil mramorové sousoší znázorňující extázi svaté Terezie, dokázal je dobře zasadit do kostela, navštěvovaného misionáři, kteří by měli dát svůj život, aby nesli evangelium do krajů na tu dobu nesmírně vzdálených, jako byly Persie a Goa v Asii, či v Evropě Krakov a Praha. A tak síla lásky ke Kristu, zobrazená Berninim ve vzestupném pohybu mystického vytržení, byla umístěna před mladé misionáře jako zdroj inspirace a předmět kontemplace. Protože jejich povoláním je ukazovat naléhavost oné lásky jiným způsobem – tím, že se vydají na periferie světa, aby dospěli i k těm nejvzdálenějším lidem a objali je. V obou případech – ve vertikálním mystickém pozdvižení svaté Terezie i v geografickém rozmachu karmelitánských misionářů – je obsažen a osvědčuje se stejný fenomén: přijetí Boží lásky, která se projevila v Ježíši Kristu, umožňuje prolamovat schémata, překonávat omezení a překračovat hranice, a to s mystickou hbitostí.

Pokračování v příštím čísle.

Z italštiny přeložila Martina Vintrová.

Žít charisma a poslání Karmelu dnes (2. část)
Žít charisma a poslání Karmelu dnes (3. část)

P. Saverio Cannistrà, OCD

Překročit hranici

Myslím, že kdybychom měli říci, co je to misie,¹ a to tak, abychom vyjádřili nejen její teologickou dimenzi, ale také její existenciální dopad, řekli bychom, že o misii jde vždy, když stojíme před nějakou výzvou „překročit hranici“. Podvědomě spojujeme misii se zkušeností cesty a dobrodružství. Ve skutečnosti je ale misie charakterizována přechodem z území, které nám patří, na území, které je nám cizí a o něž usilujeme. V tomto smyslu existují – a je třeba překonávat – hranice nejen zeměpisné, ale i společensko-ekonomické, kulturní, etnické a – stále častěji – generační. Z překonávání hranic máme strach. Tento čin vyžaduje odvahu zdolat odpor okolí, vnitřní sílu k tomu, abychom se vzdali toho, co je nám zajištěním a ochranou, a především vyžaduje touhu dosáhnout k druhému člověku, učinit ze sebe bližního.²

P. Saverio Cannistrà, OCD

Misie a identita

Jiným aspektem „bázlivosti“ naší misie je, že ji nedokážeme dostatečně charakterizovat ve vztahu k (našemu karmelskému) charismatu. Občas si někdo myslí, že identita Karmelu se v postoji misie žít nedá, anebo jen za cenu jejího drastického okleštění. Což je paradox, protože misie by naopak měla představovat zrání a završení naší identity.

Myslíme-li kupříkladu na Terezii od Ježíše nebo na Terezii od Dítěte Ježíše, jistě nemůžeme tvrdit, že by jejich misionářská horlivost něco ubírala jejich identitě bosých karmelitek nebo ji nějak oslabovala. Právě naopak, protože v této misionářské lásce totiž osoba Ježíše Krista do nich vstupuje mocněji a sdílí s nimi své bytí plněji. Misie Karmelu by měla být taková, jak ji popisuje Terezie, zvláště v druhém ze svých Zvolání:¹ opustit Ježíše, abychom ho měli plněji, vždyť mít ho znamená, že se staneme podobnými jemu, který se z lásky k druhým vzdal toho, že by měl cokoli. Misie proto niterně patří k našemu charismatu: nemůžeme žít „v poslušnosti vůči Ježíši Kristu“ (Řehole, čl. 2), pokud se tato „poslušnost“ nestane také „poslušností“ a službou každému muži a každé ženě, za které Ježíš Kristus prolil svou krev.