KARMEL

Ať vytrvale pěstují ducha modlitby i modlitbu samu...Modlitba jako prapůvodní smysl existence Karmelu

Ve všech částech světa si lidé slovo »karmelitán« spojují s představou do modlitby ponořené kontemplativní duše ze školy karmelitánské mystiky počínaje svatou Terezií od Ježíše a Janem od Kříže. Apoštolsky působícího karmelitána se dnes často i aktivní katolíci ptají: »Ale, otče, copak karmelitáni nejsou kontemplativní a v klauzuře?« V obecné představě je karmelitán člověk s jasným vědomím Boha, Boží přítomnosti. Dokonce i v naší současné společnosti, která do středu zájmu staví člověka a to, čeho dosáhl, lidé očekávají, že karmelitáni budou zrcadlem prvenství Boha a Boží účasti v našem životě.

Bůh sám je věčnou iniciativou. V době, kdy například křesťanská nauka o milosti často bývá nazývána »křesťanská antropologie«, má Karmel potvrzovat ústřední postavení Boha. Nové karmelitánské Konstituce (1995) to vyjadřují takto: »Kontemplace karmelitána je «cestou v nitru», jež vychází ze svobodné iniciativy Boha, který se jej dotýká a přetváří ho, který ho vede k jednotě lásky s Ním a pozvedá jej tak, aby mohl tuto nezaslouženou lásku vnímat a žít v jeho láskyplné přítomnosti. Je to zkušenost Boží lásky, která v nás vítězí tím, že nás přetváří« (čl. 17). Kontemplace jako svobodný Boží dar není něco, co si zasluhujeme nebo co automaticky dostáváme, jakmile se nám zachce. Ale může – a měla by – být připravena postupným zvnitřňováním a zjednodušováním modlitby jak v jejích obvyklých, tak i nových tvůrčích podobách.

Od samého počátku řádu na hoře Karmel, kde už poustevnický styl života v sobě nesl zvláštní důraz na modlitbu, zůstávají modlitba a kontemplace pilíři karmelitánského způsobu života. Ač se Karmel brzy zařadil mezi žebravé řády, přesto si vždycky uchoval osobitý důraz na modlitbu jako na součást svého prapůvodního smyslu existence. Pro karmelitány dneška je pak tento akcent ještě naléhavější poté, co druhý vatikánský koncil podtrhl modlitbu jako to, co má být pro všechny řeholníky ústřední hodnotou. »Proto ať členové společností vytrvale pěstují ducha modlitby i modlitbu samu a přitom ať čerpají z pravých křesťanských zdrojů duchovního života« (1).

To, co se týká všech řeholníků, musí tedy přijmout karmelitáni s ještě větším odhodláním a zápalem, protože modlitba, vyučování modlitbě a její sdílení s druhými patří k jejich nejvlastnějšímu poslání. Ačkoliv v rámci Karmelu došlo také k jisté obnově zájmu o poustevnické formy života a modlitby, nejde dosud o něco běžného. Má-li však karmelitánský řád zůstat věrný svému charismatu, které v církvi nese, má-li být věrný důvodům, pro které byl oficiálně schválen, pak musí zůstat věrný svému dědictví modlitby i tichu a samotě, potřebným pro modlitbu zvlášť v jejích nejvyšších formách. Je snad ještě něco více, co by mohla církev od Karmelu žádat?

(1) Perfectae caritatis, čl. 6.

Převzato z knihy: Karmel v české církvi
Autor: Redemptus Valábek, OCarm.
Vydalo: KNA

Související články

Karmelitánská spiritualita patří do církve (1)
Kontemplace: vidět svět Božíma očima
Kontemplace: srdce karmelitánského charismatu

Přihlášení