Místo Panny Marie v Karmelu
Stejně jako je Karmel povolán k tomu, aby žil Kristovým životem modlitby a jeho radikálním odevzdáním se vůli Otce a ukazoval tak, že všechny ostatní skutečnosti jsou relativní, tak je karmelitánská rodina také povolána k tomu, aby zpřítomňovala lásku, kterou Ježíš, dokonalý syn, miluje svou matku Marii. Od prvopočátků na hoře Karmel, kde byla blahoslavená Matka bratřím patronkou vzhledem k tomu, že zbudovaná kaple byla zasvěcena právě jí, přes tolik známé mariánské svatyně jako jsou Carmine Maggiore v Neapoli či diecézní mariánská svatyně v Trapani či Aylesford v Anglii, až po Kostelní Vydří zde v českých zemích, kde je Maria uctívána jako Panna Maria Karmelská, zakouší řád Mariinu přítomnost, ochranu i mateřskou péči tolika způsoby, že bez Marie by prostě Karmel nebyl sám sebou.
V minulosti se karmelitáni pyšnili tím, že nemají vlastního zakladatele v tradičním slova smyslu: do krajnosti to vyhrotili a dokazovali, že to sama Maria si přála mít v církvi svou vlastní rodinu a že touto první rodinou Marii zasvěcenou a jí i založenou je Karmel. Necháme-li stranou otázku historické přesnosti takovýchto argumentů, nemůžeme popřít, že blahoslavené Matce se v Karmelu dostalo čestného místa vyhrazeného zakladateli. Toto přesvědčení, že Maria je zakladatelkou Karmelu, přineslo ovoce láskyplné odezvy a úcty. Nejenže Panně Marii byla zasvěcena většina kaplí i kostelů, ale již sto let po vzniku řádu na hoře Karmel si karmelitánská rodina stanovila, že každá liturgická bohoslužba má končit mariánskou antifonou „Salve Regina“. Podobné projevy mariánské úcty našly své vyjádření také při slavení liturgie v karmelitánském ritu i v jiných, lidovějších formách zbožnosti (např.v určitém období karmelitáni obzvláště podporovali úctu k sedmi radostem Panny Marie).
Láska Karmelu k Marii nikdy nebyla něčím statickým; spíše odzrcadlovala konkrétní situaci církve i Karmelu v různých obdobích a epochách. Na počátku byla Maria uctívána – díky středověkému silnému smyslu pro patronát – jako Patronka (1): Maria se zavázala ochraňovat svou rodinu a tehdejší karmelitáni si byli jisti, že to ona jim hledala dobrodince a ochránce, když neměli na své straně nikoho z mocných tohoto světa. Na tyto Mariiny intervence nemohli karmelitáni odpovědět jinak než závazkem být jejími vazaly a služebníky. To uskutečňovali především ve své praxi mariánské úcty. Ale zároveň si uvědomovali, že způsob života, vytyčený jejich řeholí, se velice podobá životu Marie samé; a tak první řádový teolog John Baconthorpe psal o úsilí karmelitánů napodobit svým životem život blahoslavené Matky, tak jak jej známe z Písma, ale i na základě některých apokryfních spisů.
(1) Výraz »Patronka« odkazuje na tehdejší společenské formy lenního a feudálního panství. Karmelitáni měli k Marii, své Patronce, podobný vztah, jaký měl vazal ke svému lennímu pánovi – patronovi. Přeneseno do duchovní roviny to znamená, že Maria karmelitány chrání, zatímco oni se ze své strany zavazují k věrnosti a úctě vůči své Patronce; a rovněž k tomu, že vynaloží vše pro to, aby rozmnožili její čest a rozšířili její kult. Především se ale zavazují, že k ní budou mít niterný vztah, že ho budou rozvíjet a pečovat o něj. (Pozn. red.)
Převzato z knihy: Karmel v české církvi
Autor: Redemptus Valábek, OCarm.
Vydalo: KNA
Související články
Karmelitánská spiritualita patří do církve (1)
Kontemplace: vidět svět Božíma očima
Kontemplace: srdce karmelitánského charismatu