KARMEL

Titus Brandsma (1881–1942)

Navzdory všem překážkám, na které naráží modlitební život nazíravých řádů, Karmel vždy trval na tom, že kontemplativní život musí mít přednost ... A toto je nejvyšší škola Karmelu: nazírání má být základem a silou jeho apoštolských aktivit ... Dávné dějiny řádu nám ukazují, že toto obzvláštní povolání k mystickému životu nám bylo odhaleno od počátku a představuje pro řád stále platný ideál ...

Dosažení tohoto vysokého stupně mystického sjednocení je cílem předkládaným všem karmelitánům a všichni jsou zavázáni přizpůsobit svůj život tomuto vznešenému ideálu. Je to život, který se zdá být velmi vznešený a přesto je zcela prostý. Ve svém nejhlubším nitru se dotýkáme Božího působení, které nás udržuje, vede a udává směr našeho života. Musíme dospět až k nejhlubšímu základu, abychom v sobě znovu objevili Boha. V nejhlubším nitru naší duše nacházíme základ, v němž naše bytí má své kořeny.

Musíme žít na tomto základu, který není ničím jiným, než poznáním našeho provázání s Bohem. Zde je náš domov, zde vstupujeme do Božího království, které nám bylo zaslíbeno a do něhož jsme byli pozváni, v němž nám Bůh už zde na zemi připravil místo. Musíme se klanět Bohu v nejhlubším nitru našeho ducha, mluvit s ním, sjednotit se s ním, ztratit se v něm a v něm opět ‚vyjít‘, abychom své bytí nově formovali a utvářeli zcela podle Boha, zcela v souladu s Božím obrazem, který do nás vložil. Přitom se musíme úplně odevzdat do Božích rukou, protože on, více než my sami, v nás může způsobit tuto obnovu.

Naše přirozenost je schopna přijmout božské působení, které v sobě přijímá takovým způsobem, že božské už se neskrývá za lidským, nýbrž vyzařuje z něho, a jak vnitřní tak vnější zkušeností poukazuje na nové a bohatší sdílení božských darů. Jde o tak strhující zkušenost milosti, že jsou jí ovládnuty schopnosti duše a takřka celé její působení a že ona se vnímá či chápe sjednocena s Bohem ne prostřednictvím rozumu nebo zjevení, ale prostřednictvím vlastní vnitřní a vnější zkušenosti.

Bůh si nárokuje duši, nebo lépe celého člověka, a nechá ho pociťovat či chápat svou blízkost; naplní jeho bytí a přeplní je světlem a žárem. ... To ale v žádném případě neznamená, že v mystickém životě ono božské potlačí nebo zruší to, co je lidské, že by v mystickém životě nezbylo mnoho lidského. Boží blízkost pociťujeme silněji, vidíme, jak oblaka ‚pijí‘ sluneční žár, nicméně aniž by mlha před slunečním světlem zcela zmizela, aniž by slunce stálo na nebi v plném jasu. Bůh se sjednocuje s lidskou přirozeností, ale i lidská přirozenost se sjednocuje s Bohem.

Z intuice Boha v nitru všech bytostí pak roste zanícení, které odtud musí přejít do našeho jednání.

(Das Erbe der Propheten, str. 16–20; Engagierte Mystik, str. 98.99n.68)

Titus Brandsma, narozen 1881 u Bolswardu (západní Frísko), vstoupil na Karmel v roce 1898. Jako profesor na Katolické universitě v Nijmegen se zabýval studiem nizozemských mystiků a jako novinář se zasazoval o katolický tisk a jeho svobodu. V lednu 1942 byl zajat nacisty a 26. července téhož roku zahynul v koncentračním táboře v Dachau.

Související články

Obraz Boha je tak bohatý
Jaký obraz Boha fascinuje dnešního člověka? (1)

Doporučujeme: Titus Brandsma, učitel lásky k lidem, mučedník svobody