Jedním z prostředků, bez nichž není duchovní život možný, je modlitba. Začnu citací ze sv. Jana Zlatoústého: „Mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je touha po Bohu. Je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v Božské milosti. Apoštol o ní říká: „Vždyť ani nevíme, jak se máme vlastně modlit. Takže sám Bůh se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit. Daruje-li Pán někomu takovou modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit, nebeský pokrm, který sytí duši. Okusí-li jej kdo, navždy bude toužit po Pánu. Jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.“ Sv. Jan Zlatoústý nám napovídá, že modlitba, to není definice, že to není struktura, není to právo ani norma, ani povinnost. Modlitba je dar od Boha a naše odpověď na něj. O modlitbě se dá mluvit mnoho a různým způsobem. Chtěl bych připomenout jen několik podstatných známek křesťanské modlitby. Protože už v tomto prostředí se objevuje, že se modlitbou nazývá ledacos. Pro křesťana je typické, že modlitba je odpovědí. Bůh je ten, který nás vábí k modlitbě. On nás volá a mluví k nám svým slovem, takže křesťanská modlitba je vždy odpověď, ať si to uvědomujeme nebo ne. Proto modlitba vyrůstá z naslouchání. Předpokladem křesťanské modlitby jsou otevřené uši, ochota vnímat Boha, žít jeho přítomnosti, ochota nežít pro sebe. Křesťanská modlitba není řečí do prázdna, není to mletí mlýnku. Nedá se nahradit žádným mechanismem. Nespočívá ve splnění jakéhosi kvanta, odrecitování, odříkání, odmodlení. Toto je v úplném rozporu s podstatou křesťanské modlitby. Modlitba tedy odpovídá na Boží slovo. A sv. Jan Zlatoústý říká, že má původ v Božské milosti. Je to projev vztahu mezi mnou a Bohem, obapolný. Nutí mne k osobní odpovědi. Nepřehlédnutelným znakem tedy je, že to musí být osobní projev. Ať je to modlitba církve, liturgie chval, růžence, nebo jakákoliv modlitba naučená, vždy to musí být moje modlitba. Pokud to není moje osobní modlitba, pak tady sice dělám nějaký pěkný výkon, ale pro můj duchovní život to nemá žádný smysl. Samozřejmě se nemodlíme jenom tehdy, když pociťujeme blízkost Boží. Duchovní život vůbec není záležitostí citů. Je to záležitost odpovědi lidské bytosti, a citů do takové míry, do jaké mají podíl na celé lidské bytosti. Je to tedy odpověď rozumu, vůle, citů, ducha, těla, odpověď všeho. Proto patří k modlitbě také určitý projev, postoj. Protože to není záležitost pouze citů, nemodlíme se pouze tehdy, když se nám chce. Jelikož je to prostředník vztahů a pomocník našeho duchovního života, musí mít modlitba svůj čas, své místo a svůj způsob. Tento řád, tento rytmus, který je pro každého z nás třeba trochu jiný, velmi napomáhá tomu, abychom se mohli osvobodit od vnějších věcí. To odpovídá záměru stvoření.
Skrze modlitbu se nám dostává poznání Boha, jaký je, a toto poznání nás vede zpětně k modlitbě a kromě toho skrze modlitbu dochází k proměně naší bytosti. Poněvadž je to chvíle úzkého spojení s tím, který působí. Z tohoto důvodu je křesťanská modlitba vždy činem, nejsou to prázdná slova. Je to něco, co v nás koná Bůh. Tedy jestliže se modlíme, konáme s Bohem. Je to tvořivá a stvořitelská činnost. Takto Bůh přetváří nás a přetváří svět.
Dalším znakem křesťanské modlitby je vnitřní pravdivost. To, co se nesnáší s naším Bohem, je iluzorní svět. Lidé mají rádi iluze, přetvářku, svět „jakoby“. Dlouhá desetiletí jsme to zažívali, dělalo se „jako“. Tohle v životě s Bohem nefunguje. Prorok Izaiáš říká: „Tento lid mne ctí rty, ale jejich srdce je daleko ode mne.“ To je katastrofa. Má-li být projev křesťanské modlitby autentický, musí být pravdivý. Je tedy třeba stát hluboko v průzračnosti a zakotvenosti v Kristu. Křesťanská modlitba je kristocentrická. „Tak jako pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povolání k životu.“ Pro své spojení s Kristem, protože v nikom jiném není spásy než v Ježíši Kristu. I když oslavujeme Otce, jdeme skrze Krista. Když přicházíme k Duchu svatému, jsme si vědomi, že jej máme od Krista. Vztah ke Kristu je základní a úhelný kámen křesťanské modlitby. Nedá se mluvit o křesťanské modlitbě, dokud člověk nedal svůj život Ježíši Kristu. To jsou pouze pokusy o křesťanské modlitby, hledání boha, snaha o vnímání, ale není to křesťanskou modlitbou. Křesťanská modlitba je skrze něho a s ním a v něm.
Modlitba je spojena s vírou. Toto by ale chtělo další přednášku, aby někdo vyložil, co je to víra. Tyto základní pojmy jsou velmi zmatené. Když říkám, že modlitba je spojená s vírou, myslím tím, to rozhodnutí žít v závislosti na Bohu. Myslím tím, vnitřní oddanost, se kterou přijímáme svůj život i skutečnosti života, minulost i budoucnost z pohledu Božího a zařizujeme podle toho svůj život. Každá pořádná modlitba vyrůstá z víry a vede k víře. Cílem modlitby je úplná oddanost a vydanost člověka Bohu. To můžeme vyjádřit také slovy: „Buď vůle Tvá!“ To je ta vrcholná modlitba Otče náš, to je ten denní pokrm Ježíšův, ke kterému všichni spějeme, i když mu tak málo rozumíme.
Mluvili jsme sice o tom, že modlitba není na prvním místě činností člověka, ale člověk není jenom pasívní, ale také aktivní, a proto musí odpovědět. Ten, kdo otálí se svou odpovědí, ten neprohlubuje vztah. Nemůžeme čekat, že Bůh nás bude stále a stále něčím zahrnovat. On čeká naši odpověď.
Modlitba má různé stupně. Pokud chcete, můžeme o tom mluvit. Slíbil jsem vám první krok a řekl jsem dva kroky. Můžeme jich vzít deset, ale někdy je to ke škodě věci. Člověk, který nezačal Boha vnímat, a který se nemodlí a začne studovat kontemplaci, si zkomplikuje život. Protože je to kojenec, který přešel na uzené a jsou z toho jenom žaludeční problémy. Duchovní život je postupný růst a je zvláštní, že lidem, kteří vedou učené řeči o vnitřním životě, často stačí, když si přečtou nějakou brožuru za pět korun. Je potřeba dorůst. Jedna počáteční zkušenost je víc než přečíst všechna díla mystiků. Protože nám v našem duchovním životě nemohou prospět, jestliže sami nezačneme něco dělat. Tím nechci zmenšit význam duchovní četby, protože je to jeden z důležitých prostředků duchovního života.
Na závěr bych řekl jeden krásný citát Romana Guardiniho. „Člověk potřebuje modlitbu, aby zůstal duševně zdráv.“
Druhá část přepisu magnetofonového záznamu přednášky P. V. Kodeta
pro studenty na pouti akademické mládeže na Velehradě.
30. 5. 1992
předchozí
